Bratrům Coenům se už podobný kousek podařil více než před dvaceti lety, kdy uhranuli tragikomickým příběhem filmového scenáristy Bartona Finka, jenž kromě tvůrčí krize bojoval s existenciálními problémy a také o vlastní přežití. Joel a Ethan tehdy zasadili děj do éry klasického Hollywoodu čtyřicátých let, kdy vládl přísný studiový systém, a do skutečného, dýchajícího prostředí zasadili fiktivní postavu pisálka v podání Johna Turturra, jehož příběh jednak reflektoval dobové poměry americké kinematografie a jednak přinesl žánrové zápletky v typicky absurdních coenovských intencích. V tradici filmu z roku 1991 nyní pokračuje i novinka V nitru Llewyna Davise, která s ním nese leckteré styčné prvky, jen se neodehrává v prostředí filmového průmyslu v Los Angeles, nýbrž na folkové scéně v New Yorku roku 1961.
Tam musí svůj každodenní boj s větrnými mlýny svádět titulní zpěvák a kytarista Llewyn Davis, jemuž se nedostává uznání v profesním ani osobním životě a provází ho neúspěch a zklamání na každém rohu. Nejenže nemá na živobytí, ale setkává se také s neustálým odmítáním (hudebních producentů, bývalé přítelkyně, sestry...) a vědomím toho, že lepší už to prostě nebude. Tragikomická coenovská postava zkrátka chodí od jednoho neštěstí ke druhému a čím dál více zjišťuje, že nemá cenu se dál snažit. Přes kvalitní hudbu zkrátka vlak nejede a Llewyn se buďto musí rozmyslet začít hrát na trochu komerčnější notu, nebo se na to vykašlat a zabalit to úplně. Jasně definovaný cíl však nehledejte, tato morální dilemata jsou jen jedněmi z mnoha konceptů, které nová coenovka nabízí.
Film totiž postrádá celistvý příběh, což potvrdili i sami režiséři v jednom z rozhovorů. V kůži Llewyna Davise se tak divák ocitne jen na krátký výsek z jeho života, v němž chytne několik emocionálních podnětů, které následně nechá odejít. Už tím se snímek vzdaluje jakémukoliv škatulkování jako biopicu, jenž vypráví většinou lineární příběh zachycující zásadní události umělcova života. Llewyn Davis je nejenom fiktivní postava (syntéza několika reálných interpretů v před-dylanovské folkové éře), ale také se pohybuje ve zcela vymyšleném vyprávění, které nemá začátku ani konce. Místo vykalkulovaného životopisu, za jehož příklad si můžeme vzít například countryovské Crazy Heart z roku 2009, Coeni spíše zachycují sugestivní životní epizodu muže, který se ocitl na hranici, z níž neví, kam jít dál.
Jeho směr přitom neurčuje jasně stanovený cíl, ale vedlejší postavy, s nimiž přichází do styku. Nenechte se zmást hvězdným obsazením na plakátě – každé ze jmen má ve filmu pouze několikaminutový výstup, jehož úkolem je formovat charakter hlavní postavy a posunout jí dál. Film se tak víceméně sestává z oněch setkání, čímž se definitivně přiklání k epizodické struktuře vyprávění – schůzky s majitelem baru, producentem, přítelkyní, sestrou, bankéřem, kamarádem či tajemným mužem v klobouku jsou koncipovány v typicky groteskním a absurdním coenovském duchu, jenž jako by upomínal na panoptikum rozmanitých a pitvořících se charakterů z filmů Barton Fink, Big Lebowski či Muž, který nebyl.
V některých momentech se tedy film přiklání spíše k humorné notě, někdy zase nabízí epizodu melancholickou, až roztomile surrealistickou (celá pasáž s Johnem Goodmanem), jindy zase působí nepříjemně depresivním dojmem. Coeni si tak mistrně dokáží pohrávat s náladou snímku, který se v jednu chvíli tváří jako tragikomická sonda do prostředí folkové scény, v druhou zase jako smutný a deziluzivní příběh o lidském zklamání.
Zbylá část (cca jedna třetina filmu) zbývá na samotnou hudbu, která je buď koncipována jako diegetické hudební vystoupení, nebo nediegetický doprovod k obrazu. Chytře zvolené písně mají samozřejmě za úkol dokreslovat prostředí a doplňovat myšlenkové pochody hlavní postavy, která je buď v pozici aktivního účastníka, nebo pasivního pozorovatele. Brilantní soundtrack, na němž se například podílela kapela Mumford & Sons nebo T-Bone Burnett (který hrál s Bobem Dylanem), míchá tesklivé melodie s těmi optimističtějšími a vždy dokáže dokonale vystihnout aktuální náladu a sdělit divákovi vše potřebné, bez zbytečných vysvětlovacích dialogů či explicitně dokreslujícího voiceoveru.
Coeni jsou obecně ve svém sdělení podobně subtilní a nedořečení jako v případě nerozluštitelného židovského vtipu Seriózní muž. I V nitru Llewyna Davise mnoho témat načrtne a poté je jen na divákovi i na postavách, jak se s nimi vypořádá. Ale náznaky to jsou víceméně znamenité – v jedné z vrcholných scén filmu, kdy Llewyn na pokraji sil zahraje hudebnímu producentovi nejlepší píseň ze svého alba, si tvůrci například nenápadně rýpnou do hudebního showbusinessu. Když zpěvák podá jeden z „nejlepších“ výkonů svého života, producent místo dojetí a okamžitého nabídnutí kontraktu suše odvětí: „Nevidím v tom žádné peníze.“ Podobných komentářů přitom film nabízí vrchovatě.
Joel a Ethan Coenovi, čerství držitelé Velké ceny poroty z letošního festivalu v Cannes, nabízejí zkrátka další nezaměnitelný kousek se svým autorským otiskem, v němž se dá najít spousta specifického černého humoru, narušených postaviček, bezmála kafkovské absurdity a nedokončenosti, nyní však navrch i s melancholickým a tesklivým podtónem. Llewyn Davis v podání brilantního Oscara Isaaca (oscarová nominace je zde nevyhnutelná) je tragickým hrdinou ztraceným v nekonečném bloudění za vlastním snem a důstojným životem, jenž si ale stále drží divácké sympatie díky perfektně zachycené vnitřní rozpolcenosti rozkročené mezi typickým loserem a politováníhodným mužem. Pevná režijní ruka, která si po vzoru názvu připouští hlavní postavu blízko k tělu, je navíc zárukou, že tato hudební odysea až (ne)příjemně sugestivně zaleze pod kůži. Bratrské duo si tak může do své filmografie připsat další ojedinělý počin, protože takto vnitřně krásný, ale zároveň smutný film divákům dosud ještě nenabídla.