Nejprve přišel minimalistický teaser, poté trojice na sebe navazujících trailerů upomínajících na dlouhé záběry bez střihu (dva z nich se bez něj obešly úplně) a nakonec klasicky střižená blockbusterová upoutávka propagující příběh a trikové atrakce. Do toho všeho se od prvního uvedení na benátském festivalu objevovaly nejrůznější nadšené reakce mluvící o přelomovém díle v oblasti triků a 3D, což završil režisér James Cameron tím, když prohlásil, že jde o „nejlepší vesmírný film všech dob“. Informační hype tedy vytvořil novou žánrovou klasiku ještě dříve, než byla uvedena v kinech.Ale oprávněně – jakkoli jednoduše to zní, Gravitaci se opravdu povedlo svým velkým očekáváním dostát a Cuarón stvořil přinejmenším stejnou podívanou, kterou sliboval. Realizačně velkolepou, ale v jádru stále intimní jako křehký boj malého člověka o holý život v nekonečném vesmíru. Podívaná je vlastně slovo, které Gravitace opětovně vrací ke svému původnímu významu – zprofanovaný výraz, který je používán v souvislosti s každým druhým fantasy či komiksovým blockbusterem, zde v podstatě nabývá svého klasického slova smyslu známého z úplných počátků kinematografie.
Podobně vtahujícím způsobem jako například Hugo a jeho velký objev se před námi místo pařížského nádraží rozprostírá tichý svět vesmíru, který ve vší své jednoduchosti, funkčnosti a čistotě ukazuje sílu velkého plátna a možnosti filmových vyjadřovacích prostředků. Ty už se za více jak století existence vyvinuly natolik a prošly tolika změnami, že muselo automaticky dojít k jejich umírnění, které v době epilepticky sestříhaných a přebujelých velkofilmů působí tak ojediněle, že to skoro funguje jako samotné ozvláštnění.
Aby ne, když Gravitace obsahuje pouhých stopadesátšest záběrů, přičemž ten první trvá nepřerušovaných sedmnáct minut, což je v porovnání se standardním počtem i délkou záběrů v nynějších filmech zcela zásadní vychýlení z normy. Díky tomu si divák může vychutnat spoustu působivých a propracovaných záběrů, v nichž spojení obrazové a zvukové stránky nabývá skutečně převratného dojmu. Snímek je vlastně dobrým připomenutím toho, s jakou lehkostí a zcela bez exhibice lze v době přeexponovaných velkofilmů s desítkami postav a zápletek odvyprávět malý survival příběh astronautky s jednoduchou dějovou linií a vyzněním (oslava lidského života). Cuarón vlastně příkladně demonstruje to, o co se kinematografie snažila od svých úplných počátků – vtáhnout diváka do děje a nechat ho zapomenout na okolní svět. Díky jeho režijnímu uchopení se můžeme zcela vcítit do hlavní postavy astronautky Ryan Stone (Sandra Bullock), která po nehodě na vesmírné stanici musí opět najít pevnou půdu pod nohama a přežít v temném, prázdném prostoru. V něm jsou hlavními nepřáteli ticho, nedostatek kyslíku a nulová gravitace, naopak nejlepším přítelem lidská spolupráce. Tu zajišťuje druhá hlavní postava, vesmírný veterán Matt Kowalski (George Clooney), který se vydává na svou poslední misi před odchodem z branže.
Více zápletky ve filmu nehledejte. Gravitace vám kromě niterních pocitů dovolí nahlédnout do osobních příběhů postav jen minimálně, a to je možná dobře. Díky tomu může snímek fungovat jako čistá variace na subžánr survival filmů, zde záměrně ohlodaná na kost v prospěch co možná nejlepšího zprostředkování zážitku, ne příběhu. Ten je velmi univerzální a kromě několika mála postřehnutelných detailů (nejvíce se samozřejmě nabízí náboženská interpretace) i myšlenkově a významově strohý. Devadesátiminutová stopáž plyne vcelku nepřekvapivým dojmem a několikrát uhne k mnohokrát viděnému klišé jen kvůli tomu, aby se postava mohla posunout dál. I samotný backstory doktorky Stone s dcerou nepřekypuje kdovíjakou originalitou, avšak v samotném filmu má své místo – ještě více přidává na intenzitě pocitů, které na diváka přenáší.Emocionálně je totiž Gravitace působivá jako málokteré sci-fi posledních let, i když je nutné podotknout, že jde z velké části o zásluhu brilantní technické stránky a (bohužel) i místa promítání, kde snímek uvidíte. Pro plné zasažení smyslů se samozřejmě doporučuje IMAX, který díky většímu plátnu a hloubce ostrosti dokáže vtáhnout do děje více než obyčejné multikino. Tady to platí minimálně dvojnásob, a to nejen díky imerzivnímu třetímu rozměru, který zde neslouží jako laciná atrakce plná objektů vyskakujících z plátna, nýbrž k prohloubení zážitku směrem dovnitř. Není divu, že si dal Cuarón s konverzí na čas – díky ní byla premiéra snímku, původně naplánovaná na listopad roku 2012, opožděna skoro o rok. Čekání se však vyplatilo, jelikož je 3D díky brilantní práci s plány, rozmístěním postav a objektů v prostoru a trikovou stránkou rozhodně jedno z nejvyvedenějších, které kinematografie od dob Avatara nabídla.
Vtahující efekt však není jen zásluhou 3D, ale také ostatních realizačních složek, z nichž se nejvíce projevuje kamera. Tu si vzal na starost pětkrát na Oscara nominovaný Emmanuel Lubezki, člověk stojící za obrazovou nádherou nejen většiny Cuarónových filmů, ale také podmanivých audiovizuálních poem Terrence Malicka (Strom života, K zázraku). Ve spojení s vizuálními triky je Gravitace doslova pastvou pro oči – kromě epických záběrů na Zemi (která se zde velmi univerzálním způsobem stává postavou samou o sobě) největší pozornost vzbuzují opojné dlouhé záběry bez střihu, které kombinují fascinující jízdy a virtuální kameru včetně promyšleného přecházení z různých perspektiv (například hlediskový záběr přecházející v detail obličeje, který přejde ve velký celek). Díky nízkému počtu střihů je navíc orientace v prostoru i akčních scénách (tzn. záběrech) velmi přehledná a zprostředkovává takřka hmatatelný a nervydrásající zážitek v téměř reálném čase, který si díky nepřerušované akci jedinečně udrží divákovu pozornost. A to je hlavní – spolu se souhrou zvukové stopy čítající utlumené zvuky vesmíru (žádné hlasité výbuchy jako v traileru nečekejte, tenhle vesmír realisticky mlčí) a burácející hudbu, a přesvědčivých triků funguje kamera a střih v těsné symbióze, která útočí na všechny divákovy smysly.
V Cuarónově podání vesmír zkrátka vyhlíží velmi nebezpečným způsobem, v němž ztracená půda pod nohama a stav beztíže až nepříjemně evokuje pocit závratě a stísněnosti. Bolestivý herecký výkon statečné astronautky Sandry Bullock najednou začne dávat smysl a divákovi nezbývá než se unášet na „vlnách“ devadesátiminutového vesmírného teroru spolu s ní. Hlavně ona svým výkonem zachraňuje několik málo drhnoucích scén, v nichž se režisér a scenárista v jednom musí vypořádat s drobnou neoriginalitou námětu a několika klišé a náhodami typickými pro daný žánr. Herectví na hranici možností a psychického nátlaku na druhou stranu vyvažuje pohodová role George Clooneyho, který zvládá svého sympaťáka prodat několika skvěle padnoucími hláškami a humorným nadhledem.Zbytek je však strhující one-woman show, která je přesvědčivá ve všech svých složkách od hereckého výkonu, přes fotorealistické triky až po libovolnou nášivku na skafandru. Alfonsu Cuarónovi se po Potomcích lidí povedlo stvořit další podnětný snímek, nejen k hlubšímu průzkumu, ale také k čistému potěšení z vizuálního spektáklu. A tím je Gravitace především – vtahujícím zážitkem, při němž během prvních minut zapomenete, že sedíte v sedačce a začnete si užívat vesmírných dálav se stejnou vervou jako počítat hladinu kyslíku. Vesmírná odysea si v novém tisíciletí zkrátka nemohla přát lepšího nástupce.
