Proč chodit kolem horké kaše. Šaráda je často nazývána "nejlepším Hitchcockovým filmem, který Hitchcock nikdy nenatočil". Není těžké uhádnout proč. Na druhou stranu si myslím, že Hitch v době největší slávy by to zvládl ještě o chlup lépe. Stačí se podívat na o čtyři roky starší Na sever severozápadní linkou. Donenův elegantní a zábavný snímek ale za (opakované) zhlédnutí pořád stojí. Popořadě. Roztomilá brunetka Regina Lampert (Audrey Hepburn) na dovolené na horách a) dojde k závěru, že se chce nechat rozvést, protože manžela prakticky nezná a on se jí nevěnuje, b) pozná postaršího šarmantního pána, který se představí jako Peter Joshua (Cary Grant). Po návratu do Paříže zjistí, že rozvodu ji ušetřil neznámý vrah, který vyhodil jejího manžela z vlaku. V pyžamu. Jejich společný byt zeje prázdnotou, protože zatímco ona si užívala na sjezdovkách, manžel před smrtí veškeré vybavení prodal v aukci. Na pohřbu se kromě její kamarádky a policejního inspektora objeví jen tři zvláštní existence, chlápci, kteří jejího muže zjevně znali a přišli se přesvědčit, jak moc je mrtvý. Abych příliš neprozrazoval, zestručním to: cizinec z hor se opět objeví, stejně tak tři podivní kumpáni a jeden agent CIA (Walter Matthau). Všichni prahnou po 250 tisících dolarů, které měl zavražděný po sobě zanechat. Všichni se také brzy octnou v ohrožení života, protože někdo se rozhodl ztracené peníze najít za každou cenu. Kdyby to celé nebyla taková zábava, jeden by mohl Šarádu označit za (s)prostou hitchcockovskou vykrádačku. Hrdinou je Cary Grant, sice už skoro šedesátiletý, ale pořád ještě štramák. Jeho postava mění jména jako ponožky, je však stále elegantní, vtipný a připravený tasit i hlásit. Carymu se původně do projektu kvůli vysokému věkovému rozdílu mezi ním a Audrey (které bylo krásných 33) nechtělo, ale scénář byl přepsán tak, aby ona uháněla jeho a ne naopak. Stejně tak pod sprchu šel raději v obleku, protože si připadal starý a měl údajně lehkou nadváhu. Audrey sice není hitchcockovskou chladnou blondýnou, resp. není vůbec blond, ale má jeden z nejhezčích filmových obličejů vůbec, s Grantem jí to sluší a slovní pingpong ovládají znamenitě. Scénář střídá typicky po hitchcockovsku napětí, humor (leckdy hodně černý) a romantiku, aniž by jedna poloha přebíjela druhou. Po většinu doby je snímek spíš napínavou či humornou konverzačkou, až ke konci se režisér trošku odváže a nabídne nám naháněčky v metru a finální akční rozuzlení. Hitchcockovský znalec ale nikde nenajde žádnou geniální, čistě filmovým jazykem odvyprávěnou scénu, jaké Hitch sázel v dobách největší slávy na počkání. Snad jen v případě závěrečného zúčtování s padouchem přijde ten pravý mučivě napínavý moment: padouch se pohybuje po jevišti divadla, náš hrdina pod scénou ho nevidí, slyší jen jeho kroky nad sebou a vybírá, které propadlo má otevřít. A vlastně i nepříliš povedená zadní projekce na lodi vypadá jako typický Hitchcock. Většinou muzikálový režisér Stanley Donen (Zpívání v dešti, Ve městě) ale jinak odvedl skvělou práci, zejména ve vedení herců. Mimochodem o tři roky později natočil další doporučeníhodnou "hitchcockárnu" pod názvem Arabeska, tentokrát s Gregory Peckem a Sophií Loren.

Stylové úvodní titulky i plakáty završují tuhle říkejme raději poctu v té době ještě žijícímu a tvořícímu klasikovi (v témže roce uváděl Ptáky). Hravý soundtrack Henryho Manciniho (Růžový panter) je asi jediná složka, kde šli tvůrci vlastní cestou. Herrmannovské smyčce už by tehdy byly asi na žalobu. Tenhle film dnes nejspíš pobaví každého, kdo má rád šarm klasických hollywoodských hvězd, vtipné slovní výměny a poctivé (byť malinko okoukané) filmové řemeslo. Hitchcockovi fanoušci ale budou samozřejmě ještě spokojenější. Zejména když snímek uvidí v kině díky digitální projekci ve znamenité kvalitě. Neváhejte a koukejte si Šarádu užít. Klidně i po několikáté. P.S. V roce 2002 natočil Jonathan Demme (Mlčení jehňátek) remake nazvaný Pravda o Charliem. Neviděl jsem a vidět ani nechci.