Chan-wook Park patří mezi nejvěhlasnější korejské režiséry. Jeho filmy jsou známé po celém světě, a tak není divu, že se konečně nachomýtl i k projektu mimo svou domovinu. Ujal se scénáře Wentwortha Millera (herce známého ze seriálu Prison Break), který už nějakou dobu ležel ladem na tzv. "černé listině", což jsou nejlepší nerealizované scénáře.
Jeho příběh vypráví o mladé dívce jménem India, která truchlí nad smrtí svého otce, a její matce, již skon manžela naopak spíš potěšil. India je tichá, uzavřená dívka, která ve škole nemá přátele, a její pubertální spolužácí ji každodenně vystavují posměchu. Její matka tráví většinu času doma, jelikož díky majetku po manželovi nemusí pracovat. Je spíše povrchní a marnivá a se svou dcerou nemá takřka žádný vztah.Manželova smrt přivede do jejich domu jeho bratra, strýčka Charlieho, o jehož existenci měly obě jen matný pojem. Charlie je charismatický a okouzlující, je na něm ale něco znepokojivého. Jeho minulost halí oblak neznáma a ani důvody jeho pobytu v domě Stokerových nejsou zcela jasné. Indii se zprvu nezamlouvá a naopak její matka je jím nadšená. Vztahy téhle trojice se ale s časem vyvinou úplně jinými směry.
Kdyby scénář k podobnému filmu dostal do rukou nějaký průměrný americký rutinnér, nejspíš bych teď psal o klasickém rodinném thrilleru s přesahy do vod hororu, který by asi nijak nevybočoval z klasických žánrových kolejí. Stokerovy ale řežíroval Chan-Wook Park, a proto je výsledek pojatý o dost umělečtěji a osobitěji, než jsme u podobných zápletek zvyklí.
Scénář tu vlastně tak trochu hraje druhé housle, jelikož Park se zaměřuje především na obrazy a detaily - z rukávu tahá jednu vypiplanou výtvarnou kompozici za druhou a tíživou atmosféru buduje především nepřijemnými strohým koloritem doplněným o výrazné kontrasty zesílených zvuků a ticha. Ťapání pavoučích nožiček nebo ořezávání krví zbrocené tužky, v němž se snoubí zvuk oddělovaného materiálu se znepokojivým čvachtáním, dokáže naježit kůži na zádech s mrazivou spolehlivostí. Neveselému nádechu navíc zdatně nahrává i prostředí, ve kterém se Stokerovi odehrávají. Odlehlé a liduprázdné, záměrně zbavené veškerých možných pojítek s realitou a časových a místních kontextů. Park chtěl zkrátka děj postavit mimo reálné základy, aby ústřední trio dokonale izoloval od světa. Postavy jsou v tomhle příběhu vždycky nějakým způsobem pokřivené - Nicole Kidman jako matka je ukázkou prázdnoty a zhýralosti ženy materiálně zajištěné, ale citově vyprahlé. Nemá ovšem moc prostoru a neprodělává žádný osobnostní vývoj, takže i přes herecké kvality spíš sekunduje svým hereckým kolegům. Práve interakce Miy Wasikowské a Matthew Gooda film nejvíc táhne.
Opět to není dialog, který by je sunul kupředu, nýbrž konkrétní momenty a scény, jimž bezkonkurenčně vévodí dlouhý a silně elektrizující klavírní duet. Goode se svou neprostupnou hereckou maskou a vždy znepokojivým bodrým úsměvem je naprosto vynikající a Mia Wasikovská coby introvertní India nejinak. Je škoda, že děj zrovna dvakrát neodsýpá a valná většina dialogů je poměrně banální, takže scénář nevytváří protiváhu silné výtvarné a zvukové stránce.
Opět to není dialog, který by je sunul kupředu, nýbrž konkrétní momenty a scény, jimž bezkonkurenčně vévodí dlouhý a silně elektrizující klavírní duet. Goode se svou neprostupnou hereckou maskou a vždy znepokojivým bodrým úsměvem je naprosto vynikající a Mia Wasikovská coby introvertní India nejinak. Je škoda, že děj zrovna dvakrát neodsýpá a valná většina dialogů je poměrně banální, takže scénář nevytváří protiváhu silné výtvarné a zvukové stránce.
Park rozvíjí v podstatě jen charakter Indie, jejíž proměna naturalisticky vychází z vlivů rodiny a prostředí. Naprosto klíčový pro její postavu je úvodní monolog, ve kterém podrobně definuje způsob, jakým na svůj vývoj nahlíží. Její cesta od nevinnosti a nejistoty k samostatnosti jí byla v podstatě vnucená. Ke všemu byla dohnána jak bídnou péčí matky, tak působením strýce Charlieho. Přesto, že je sama značně vzdálená normálnosti, je v příběhu jedinou víceméně racionální silou, Charlie je totiž nestabilní a nevypočitatelný. Funguje jednak coby prvek mysteriózna (především ze začátku) a zároveň taky jako nositel režisérova typického motivu pomsty.Výsledek pak šlape poměrně dobře. Atmosfericky a umělecky Park opět předvádí brilantní práci a jeho film ztrácí pouze nevýrazným a nepříliš originálním scénářem. Stokerovi jsou prostě hodně pomalu plynoucí film s řídkými dialogy, který nejvíc sedne diváku preferujícímu vyvedené obrazové a atmosferické hrátky před příběhovou složkou.
Originální trailer filmu Stokerovi
