Jsou to už dva roky, kdy jsme měli možnost vidět v kině poslední Boyleův snímek 127 hodin, podmanivou a dynamickou adrenalinovou smršť, kde zazářil James Franco. Danny Boyle si poté odskočil k divadlu, u kterého mimochodem svou dráhu umělce začínal, aby tu inscenoval na scéně londýnského Národního divadla představení Frankenstein, které bylo možné zhlédnout i na plátnech kin (u nás například kino Aero v Praze). V loňském roce potom režíroval slavnostní zahájení Letních olympijských her v Londýně a nyní se konečně s Transem vrací k celovečernímu filmu. 
Simon (James McAvoy), který pracuje v Londýnské aukční síni jako dražitel, má za úkol v případě krádeže zachránit nejcennější objekt dražby. Když aukční síň napadne Franck (Vincent Cassel) se svými kumpány, Simon podle propracovaného a naučeného plánu popadne nejdražší obraz a chystá se ho ukrýt před zloději do trezoru. Franck ho ale dostihne dříve, než se mu to podaří, a s kořistí z místa činu prchá, přičemž Simona omráčí pažbou brokovnice. Ten poté upadne do „tranzu“. Jaké je však Franckovo překvapení, když zjistí, že v pouzdře je pouze rám. Kdo má tedy obraz? To ví jen Simon, který ale následkem omráčení ztratil paměť. Tu se mu snaží pod Franckovým dohledem oživit doktorka Elizabeth (Rosario Dawson). 

Struktura příběhu s mnoha odbočkami, zákoutími a twisty připomíná interaktivní hru, kde se divák stává součástí děje nejen v pozici pasivního pozorovatele (ač v ní samozřejmě prakticky zůstává), ale dává mu dostatek prostoru k vlastní myšlenkové aktivitě, k vlastním interpretacím a domněnkám. Boyle si tu s divákem příjemně pohrává, zavádí ho často na falešné stopy a znejisťuje naše vnímání a jistotu několika jednoduchými, ale účinnými vyprávěcími postupy, jako je například změna identit nebo skoky v čase. Divák musí být velmi pozorný, aby se v té rafinovaně vystavěné pavučině příběhu neztratil. Chvilka nesoustředění a odvedení pozornosti od plátna může mít za následek ztrátu orientace podobnou té, kterou prožije hlavní hrdina Simon. V tomto smyslu se tedy nejedná o klasický popcornový snímek, ale přes všechnu vnějškovou atraktivitu a prvky kriminálního žánru spíše o „art picture“. To samozřejmě neznamená, že by Trans nudil.  

Podstatnou roli v příběhu hraje právě onen stav, jenž nese i název filmu. Trans je definován jako změněný stav vědomí, ve kterém daný subjekt, v tomto případě Simon, ztrácí povědomí o čase a místě a dokonce i o své identitě. V tomto stavu se stává subjekt lehce ovladatelným pomocí hypnózy. Tato „odborná“ definice dokonale sedí právě na tenhle případ. Franck využije Elizabeth, aby prostřednictvím hypnózy zjistil, kam Simon obraz ukryl. Jako vedlejší účinky to má ale za následek to, že si Simon začne vzpomínat i na události, které odvádějí pozornost od krádeže k jeho nitru a vzpomínkám, což pak mění další chod událostí. Zde se Trans přibližuje filmu Věčný svit neposkvrněné mysli a z původní kriminálky se přesouvá do polohy komorního psychologického dramatu.

Danny Boyle si tu opět dostatečně kinematograficky vyhrál a znovu tu předvádí svůj sofistikovaný vizuální styl, který především ve scénách hypnózy nebo v úvodní loupežné sekvenci dokonale zúročil. Trans není tak strhující a adrenalinem nabité vyprávění jako 127 hodin, nabízí ale celou řadu „boyleovsky“ působivých scén a především rafinovaně vystavěnou vyprávěcí strukturu příběhu. Tematicky i náladou k němu dobře sedne hudební doprovod Ricka Smithe z elektronických Underworld, který je častým režisérovým spolupracovníkem už od Trainspottingu. 

Stejně jako u 127 hodin i zde leží podstatná míra úspěchu na hercích a všichni tři hlavní herečtí představitelé tu předvádí kvalitní výkony. Vincent Cassel má zřejmě na přitažlivé padouchy patent a role Francka mu byla zjevně napsána na tělo. Rosario Dawson ušla od dob Kids taky pořádný kus cesty a kromě toho, že dozrála v ženu (což nám režisér nabídne v překvapivě explicitním záběru, který ale nesklouzává za hranici nepřístupnosti), vyzrála i herecky a ve variaci na femme fatale zde předvádí působivou směs oběti i manipulátorky. James McAvoy pak v roli, které dříve ztvárňoval Boyleův oblíbenec Ewan McGregor, rovněž odvádí nadstandardní výkon a také on dokáže dovedně balancovat mezi polohou bezbranné oběti a agresivního útočníka. 

Dvouleté čekání na nový režisérův film se vyplatilo a Trans opět nabídl ukázku Boyleových filmařských kvalit a režijní suverenity. Možná že to tentokrát nebylo tak silné jako některé jeho jiné filmy, ale v rámci mistrovy filmografie ho rozhodně řadím k těm lepším. Danny Boyle to ale bude mít do budoucna složité, aby ještě něčím překvapil, aniž by se začal příliš opakovat. Zde se mu to dle mého mínění povedlo ještě velmi dobře.

Originální trailer filmu Trans