Letos to Bílý dům nebude mít vůbec jednoduché. Tedy alespoň na filmovém plátně. V červenci ho zřejmě megalomansky zničí Roland Emmerich v očekávaném hitu Útok na Bílý dům, ještě předtím si to ale do kin namíří akční snímek s názvem Pád Bílého domu, který taktéž slibuje velkolepé scény a dle svých tvůrců i reálnější příběh. Jak tedy nakonec první ze dvou likvidací sídla nejmocnějšího muže světa dopadla? Do USA přijíždí na důležité politické jednání jihokorejský premiér, který chce potvrdit pomoc spojenců při případné válce s nevyzpytatelným severním sousedem. Jenže schůzka skoro ani nezačne, když na Bílý dům zcela nečekaně zaútočí neznámé komando, kterému se povede odříznout ho od všech důležitých zdrojů a samotného prezidenta tak donutí schovat se v podzemním krytu. Od té chvíle začnou teroristé vznášet nesmyslné požadavky a jelikož žádný vysoký představitel není schopen vykonávat funkci, prezidentem se dočasně stává tiskový mluvčí Bílého domu. Ten brzy zjistí, že uvnitř má nečekaného pomocníka - vnikl sem totiž bývalý prezidentův osobní strážce Mike Banning, jenž může jako jediný situaci zachránit. Režisér filmu Antoine Fuqua láká mimo jiné na to, že Pád Bílého domu je realistický film. Nevěřte mu. Ze všeho nejvíc vypadá, jako kdyby vypadl někdy z poloviny devadesátých let. Tehdy se totiž podobné žánrovky točily jako na běžícím pásu a diváci na to poměrně slyšeli. Jenže po nějakých patnácti letech už tento přístup většinou nefunguje, což se potvrzuje i v tomto případě. Výsledek je tak jednou velkou rutinou a sázkou na jistotu, což alespoň podle mě k úspěchu nestačí. Skoro po celou dobu totiž tvůrci nenabízí nic zajímavého a spoléhají pouze na tzv. první signální. Jenže to by musel za kamerou stát někdo zručnější. Fuqua zcela rezignoval na jakoukoli invenci a servíruje divákovi spousty akčních scén, které se ale brzy omrzí, protože jsou jedna jako druhá. Drtivá většina se jich navíc odehrává ve tmě, tudíž není nic moc vidět (režisér k tomu ale vzhledem k ne úplně jistému střihu zřejmě měl pádný důvod). Hlavní trumf tvůrců je tak rázem pryč a jiný zkrátka není. Na nějaký opravdu opulentní moment, který by se stal pro snímek ikonickým, tak okamžitě zapomeňte. Dalším zásadním problémem je to, že se tu všechno bere strašlivě vážně. Snímku absolutně chybí nadhled, který je u tohoto tématu potřeba víc než kde jinde. Dočkáte se tedy samozřejmě tradičních zpomalených záběrů na vlající vlajku s hvězdami a pruhy a následných sáhodlouhých patetických projevů o boji za demokracii, které jsou pro neameričana jen velmi těžce snesitelné. Tvůrci se sice sem tam pokusí o nějakou hlášku, jejich snahy ale vyznívají spíš křečovitě a nuceně. Úsměvných scén tu tedy několik najdeme, bohužel jsou ale směšné nechtěně. Ukázkovým příkladem budiž moment likvidace jaderných zbraní, který dokonce při novinářské projekci vzbudil kromě smíchu i potlesk. Snímek tak částečně zachraňuje slušný casting. Gerard Butler je v titulní roli správně drsný a bývalého příslušníka zvláštních jednotek mu uvěříte bez problémů, přesto mu do klasických akčních hrdinů chybí určitá lehkost, což je ale do značné míry dáno i scénářem, který po něm vyžaduje již zmiňované nechtěně vtipné věty a křečovité hlášky. Morgan Freeman už je natolik ostřílený, že mu stačí pouze zapojit své charisma a to potřebné si uhraje, role úřadujícho prezidenta pro něho navíc není nic nového. Tihle dva tak většinu snímku odtáhnou na svých bedrech a ten hlavně díky nim nekončí ještě větším průšvihem. Jedinou výhradu mám k obsazení zajatého prezidenta Aaronem Eckhartem. Že je sympaťák, nás přesvědčil už v Temném rytíři a tady tomu není jinak. Pro potřeby tohoto filmu by se však hodil starší představitel, protože Eckhart jednak nemá moc co hrát a hlavně by zasloužil prostor k nějaké akci, protože je zcela evidentní, že by ji zvládl. Takhle musí skoro celou dobu sedět spoutaný a občas pronést nějaký patetický projev, což ale naštěstí zvládá. Pádu Bílého domu by také slušel lepší záporák. Rick Yune, který si podobnou úlohu vyzkoušel už v bondovce Dnes neumírej, rozhodně není špatný, jen jeho charakter je hodně plochý, nevýrazný a postrádá pořádnou motivaci. Škoda, že Antoine Fuqua neudrží po celou stopáž alespoň takovou kvalitu, kterou prokazuje v úvodní půlhodince, která sice s dějem příliš nesouvisí, zato je ale výborná a nabízí suverénně nejlepší a nejadrenalinovější akční scénu v celém filmu. Kdyby takto vypadal i jeho zbytek, měli bychom co dělat se slušnou žánrovkou. Takhle jde o skrz naskrz průměrnou záležitost, která neurazí, ale zároveň ani nijak neohromí. Laťka, kterou tedy bude překonávat Roland Emmerich, není nikterak vysoko.

Český trailer filmu Pád Bílého domu