Bryan Singer a John Ottman jsou ve filmovém světě staří parťáci a jejich spolupráce sahá až do roku 1993, kdy Ottman hudebně doprovodil Singerův první celovečerní film Obvyklí podezřelí, za který získal hned několik cen. Od té doby komponuje Ottman ke všemu, co Singer natáčí. Malou výjimku tvoří pouze první X-Meni, protože tou dobou pracoval na svém vlastním filmu jako režisér. Tentokrát však Singer vložil Ottmanovi na bedra velkou výzvu, ten se jí nicméně zhostil s velkým nasazením. Album vybočuje z průměru s délkou blížící se pětasedmdesáti minutám, rozděleným na dvaadvacet částí. Jednotlivé tracky vyváženě střídají nástroje, jejichž kombinace několikrát kompletně proměňují atmosféru soundtracku. Hned úvodní Jack and Isabelle představí v hlavním tématu, jakým směrem se bude OSTčko ubírat. Už po několika prvních tónech brumlavých žesťů se posluchač zachvěje pod návalem adrenalinu a openning tak dokonale navnadí na dobrodružné ladění alba. Za doprovodu velmi úderných perkusí plynule navazuje druhá Logo Mania, která jen na minutku prodlouží bouřlivé téma, které na konci prvního tracku zjemnily smyčce. Ve velmi svižném tempu a s proměnlivou dynamikou servíruje i další tracky, které navazují v mohutných orchestrálních variacích, které doprovází množství akčních scén ve filmu. Hlubokým brumláním tuby rezonuje pátá Fee Appears, která je zatím jen předzvěstí dramatičtějších tracků Why Do People Scream nebo Not Wildy Keen On Heights. V nich vyplouvá na povrch Ottmanovo zalíbení v hororech, pro které už v minulosti něco skládal (jmenovitě Dům voskových figurín). A určitě se hororové prvky nebojí aplikovat ani u Jack The Giant Slayer OST. V první řadě je soundtrack prošpikován množstvím lekaček; nejdřív nechá posluchače usnout na vavřínech za doprovodu jak pírko lehoučké melodie, která mu zamotá hlavu, aby vzápětí tvrdě zaútočil dechy. Hojně využívá také široké palety smyčcových nástrojů, které vyhání do takových poloh, že zní málem jako skřípání dveří, jenž znovu na okamžik navodí pocit, že dobrodružství se změnilo v boj na život a na smrt. Ottman v soundtracku střídá několik naprosto odlišných bloků, které pomáhají autorovi udržet posluchačovu pozornost. Velmi akční momenty prokládá tesklivými melodiemi na harfu jako ve skladbě Roderick’s Demise, která se za celou stopáž propracovává až k lehce apokalyptickému závěru. V kontrastu pak přichází s minimalistickými motivy, v jejichž mnohanásobných repeticích postupně přidává na nástrojích, které se v důsledku rozvinou v bohatý, ale zároveň něžný nápěv, který hladí po duši. Jde především o skladby To Cloister, Goodbyes nebo How Do You Do. Na několikátý poslech pozorný posluchač málem zaslechne něco od Hoopera, nebo se na hladině smyčcové harmonie objeví Shore. Jde však jen o klam, ačkoliv je místy velmi přesvědčivý. Ottman zachoval album nadmíru originální, a tak nepřestane bavit ani po desítce repríz. Není pochyb o tom, že se mu povedl jeden z jeho nejlepší kousků, i když všeobecně vžité mínění, že jeho topkou je Superman Returns OST, asi nepřekoná.
Album: John Ottman - Jack the Giant Slayer OST
Celkový čas: 72:51
Skladby:Jack and Isabelle (Theme from Jack the Giant Slayer) // Logo Mania // To Cloister // The Climb // Fee Appears // How Do You Do // Why Do People Scream? // Story of the Giants // Welcome to Gantua // Power of the Crown // Not Wildly Keen on Heights // Top of the World // The Legends Are True / First Kiss // Roderick’s Demise / The Beanstalk Falls // Kitchen Nightmare // Onward and Downward! // Waking a Sleeping Giant // Chase to Cloister // Goodbyes // The Battle // Sniffing Out Fear / All is Lost // The New King / Stories.