Remake v poslední době znamená spíše sprosté slovo než záruka kvality. Jak je známo, v Hollywoodu docházejí nápady a když nejde o komiksový velkofilm nebo další díl úspěšné franšízy, sahají studia do archivů a vytahují z nich klasiky, které by raději z úcty neměly být oživovány. Nejvíce to samozřejmě schytávají horory, jejichž nové verze většinou znamenají pobouřené komunity internetových fanoušků, katastrofální recenze a díry v box office. Kdo by také skrýval nenávist k tvůrcům takových "perel" jako nové Noční můry v Elm Street nebo Pátku třináctého? Někdy se však zadaří a vznikne dílo, které se nejen vyrovná, ale dokonce překoná originál. Na tyto výjimečné případy jsme se pokusili zaměřit v následující TOPce, kde jsme vybrali kousky, které nám nějakým způsobem utkvěly v hlavě jako příklady kvalitního remaku. Aktuální Lesní duch se k nim nejspíš nepřiřadí... Úsvit mrtvých (2004) Úsvit mrtvých Zacka Snydera je remakem stejnojmenného klasického zombie hororu George A. Romera z roku 1978. Romero v podstatě ustanovil pravidla tohoto žánru v americkém filmovém hororu druhé poloviny dvacátého století už Nocí oživlých mrtvol. Zack Snyder udělal svým remakem radikální skok do století následujícího. Romerovy oživlé mrtvoly byly nebezpečné, ale pomalu se vlekoucí a zahnívající mátohy. Změna oproti originálu je především v rychlosti. Snyder své zombíky rozpohyboval takovým způsobem, že z nich udělal krvelačné sprintery, daleko dravější a agresivnější než v originálu. Kde originál pracoval s napětím a pomalým budováním atmosféry, tam remake nasazuje brutálně divokou akci a žánrově tím svůj snímek přesouvá spíše do kategorie akčního filmu. Režisér zde bohatě zúročil své zkušenosti z točení reklam a jeho filmový debut je vizuálně strhující a pulsující moderní akční horor. Pokud divák přistoupí na jeho pravidla hry, tak se v šíleném tempu nemá šanci ani chvíli nudit. Oceňuji především snahu nekopírovat Romerův styl a jít si svou vlastní cestou. Proto řadím Snyderův film v žebříčku hororových remaků k těm nejlepším. (Václav Limberk)

Originální trailer filmu Úsvit mrtvých Invaze zlodějů těl (1978) Lidé ani rostlinky nejsou tím, čím se zdají být a ve chvíli, kdy si poprvé uvědomíte, že tady něco nehraje, bývá zpravidla už pozdě. Zákeřný plán mimozemských okupantů spěje k úspěšné realizaci... Philip Kaufman se v roce 1976 zhostil námětu mimozemské invaze, mistrně zpracované v roce 1956 Donem Siegelem, děj přesunul z fiktivní Santa Miry do San Francisca a rozehrál mrazivou, děsivou podívanou, která se tenkrát ještě obešla bez záběrů na vesmírné koráby. Děsivá proměna napadených v poslušné klony, tíživá atmosféra a všeobecný děs a bezmoc sice nedosahuje kvalit originálu, ale dokáže vyvolat mrazení v zádech i po letech. Po boku Donalda Sutherlanda a Brooke Adams se objevil mimo jiné i Leonard Nimoy. Látku se s nepříliš velkým úspěchem pokusil v roce 1993 oživit Abel Ferrara, o pět let později z námětu čerpal i Robert Rodriguez v mírně nadprůměrné a zábavné Fakultě. (Amaya Tomanová)

Originální trailer filmu Invaze zlodějů těl Kruh (2002) Obecně hororové remaky rád nemám, v záplavě různých předělávek je mi nicméně sympatická americká verze Kruhu z roku 2002, díky níž většinové publikum zaznamenalo jméno Gora Verbinskiho. Tento nikdy nepřekonaný remake původně japonského hororu má totiž tu výhodu, že látku uchopil po svém. Osekal pro západního diváka jen velmi těžko pochopitelnou symboliku, filozofii a náročnost a zůstala jen základní premisa, která je ovšem režijně tak bravurně zpracována, že si toho vlastně ani nevšimneme. Verbinski totiž vsadil na hutnou atmosféru, zajímavě řešenou vizuální stránku a neklidnou hudbu Hanse Zimmera. Opřít se mohl i o inteligentní scénář, který je ukázkou toho, že i horor může mít propracovaný příběh. Navrch tu máme ještě skvělou Naomi Watts. Z této netuctové a dodnes nepřekonané záležitosti, která odstartovala i nadále trvající populární vlnu předělávek asijských hororů, jde strach a divák se po ní regulérně bojí, což se o drtivé většině současných žánrovek říct nedá. Proto když se řekne „hororový remake“, první, co se mi vybaví, je právě Kruh. (Vratislav Šálek)

Originální trailer filmu Kruh Nenávist (2004) Opravdu kvalitních remaků je málo a těch hororových snad ještě méně. Když navíc vezmeme v potaz, že se u hororů z velké části už příliš neděsím a pouze je sleduji se zájmem, tak se pro mne vybírání takového kvalitního díla, které u mě vyvolalo strach, stává absolutně jednoduchým, neboť to byl pouze jeden remakovaný snímek – Nenávist. Předtím, než jsem zhlédl tento skvost, jsem samozřejmě viděl i Kruh, o němž všichni básnili, jak u nich vyvolal strach - mno, abych pravdu řekl, tak mě nikterak nezaujal. A s pocity, že Nenávist bude skoro to samé, jsem si jí jedné noci pustil sám na DVD. Ani slovy nemohu popsat, jak mě vyděsila scéna končící pod peřinou, neboť díky skvělému gradování napětí a děsu jsem pod ní byl taky. Režisér Takashi Shimizu udělal jednu z nejneobvyklejších věcí a zremakeoval svůj vlastní snímek, čímž si udržel kvality originálu a pro západního diváka udělal film přehlednějším, poněvadž do hlavních rolí obsadil "neasijce"…nevím jak vy, ale mě se prostě nepříliš známí asijští herci pletou. Sice mi po Buffy Sarah Michelle Gellar neseděla úplně jako oběť nadpřirozených sil (čekal jsem, kdy vytáhne zašpičatělý kolík a použije ho k zneškodnění duchů), ale i to jsem přešel a naplno si užil tento děsivý zážitek. A rada na závěr – neschovávejte se pod peřinu, nemá to smysl. (Lukáš Kos)

Originální trailer filmu Nenávist Věc (1982) Nejenže je Carpenterova Věc považována za jeden z nejlepších hororů vůbec, on je to vlastně také jeden z nejlepších remaků. V dobách, kdy nové verze slavných žánrových děl ještě nebyly „cool“, přišel režisér kultovního Halloweenu nebo Útěku z New Yorku s předělávkou klasického zástupce monster-filmů ze zlaté éry americké sci-fi The Thing from Another World. Ve verzi, která vznikla o skoro třicet let později se však už členové antarktické výzkumné stanice nemusí potýkat s podivným „frankensteinovským“ týpkem – zlo je zde mnohem neurčitější, neviditelnější...a tudíž i děsivější. Carpenter zde, jako ve svých dalších stěžejních dílech, pracuje s minimalismem a pocit stísněnosti a odloučenosti nastoluje nenápadnými prostředky. A když už nakonec neviditelný vetřelec odhalí svou podobu, naplno se ukáže důvod, proč je Věc dodnes uznávána za své masky a triky. Neskutečně odpudivá naturalistická monstra patří do zlatého fondu žánru a dalo by se říct, že díky nim už ke konci netušený strach z neznáma ustupuje a začne se sázet na odpornost a fascinaci monstry, které se většinou skládají z deformovaných lidských (a zvířecích) těl. Zkrátka takový milý horor na nedělní odpoledne, jehož zhlédnutí v útlém věku může znamenat noční můry a nespavost. (Martin Bubrín)

Originální trailer filmu Věc A na které remaky nedáte dopustit vy?