Při sledování Mistra musíte zaručeně začít uvažovat nad tím, jak něco takového mohlo vzniknout v rámci hollywoodského systému. Svoboda projevu a tvůrčí vize je dnes sice výsadou několika málo režisérů, ale ani ti nejdou za obvyklý rámec klasického vyprávění, které skrze neviditelný styl zprostředkovává divákovi srozumitelnou podívanou. Paul Thomas Anderson se ve svém šestém celovečerním snímku rozhodl jít až za tento koncept a prosadit si ryze autorský a formálně odvážný projekt v době, kdy komoditní povaha snímků převažuje nad tou kvalitativní. Výsledek se tak svou strukturou přibližuje více k artovým snímkům, ale jen s tím rozdílem, že má k dispozici velký rozpočet, áčkové hollywoodské herce a je nasazen do široké kinodistribuce. Když se podíváte na seznam potenciálních oscarových kandidátů, určitě nenajdete ani jednoho, který by se dal s Mistrem co do jeho formálního uspořádání srovnat. Anderson se totiž rozhodl významově a tematický bohatý scénář rozložit ne do plynulého příběhu s jasně definovanou dramatickou strukturou, ale do pouhého konfliktu dvou nevyzpytatelných hlavních protagonistů. Není ani podivem, že celá zápletka, původně primárně zaměřená na vznik fiktivního scientologického sdružení Zdroj (The Cause), se vlastně stala jen podpůrnou vrstvou k mnohem propracovanějšímu a působivěji vystavěnému ústřednímu vztahu mezi hrdiny – tedy učencem a jeho mistrem. To vše v době po druhé světové válce, která zanechala následky jak na společnosti, tak i na samotných jedincích. Jedním z takových je i Freddie Quell, bývalý námořník, jenž se po návratu z fronty nemůže navrátit do svého každodenního života. Narůstající nejistota doby, odcizenost a neschopnost přiřadit nějaký hlubší smysl věcem, které by ospravedlnily nepochopitelnou úzkost a vnitřní zmatek, z něj udělají nevypočitatelné individuum, jež trpí nezvladatelnou závislostí na alkoholu a sexuálními frustracemi. Právě tato animálnost probudí zájem u charismatického Lancastera Dodda, vůdce náboženského hnutí Zdroj, do jehož učení a kolektivu hodlá Freddieho začlenit. A možná se mu pokusí poskytnout i odpovědi na jeho otázky... Divákům však Mistr žádné odpovědi nepřinese. Jeho systém je natolik specifický a natolik oddaný svému tématu, že spíše na divákovi provádí, stejně jako Lancaster na Freddiem, terapii. Nedořečenost jednotlivých fragmentů či samostatných scén je zde stavena na odiv jako základní prvek filmu, který má v divákovi spíše vyvolat pocity vnitřní nevyrovnanosti a nejistoty, než jej uspokojovat jasnými závěry a zodpovězenými otázkami. Nejlépe to asi vystihuje slovo psychóza – jakási duševní porucha, kterou trpí hlavní hrdina Freddie, postihuje také celý film, jenž je složen ze sledu nekauzálně propojených segmentů, nejčastěji ve formě psychologických cvičení či rozhovorů. Pod tím vším můžeme sledovat nejen velmi intimní a zároveň burácející souboj dvou rozdílných povah, ale také se nechat unášet významově tajemným myšlenkovým podhoubím pramenícím z atmosféry doby a nejasně definovaného hnutí. Jeho členové se na jednu stranu snaží dosáhnout jistého duchovního naplnění skrze všeznalého „mistra“, jeho pozice je zde však zároveň zpochybňována, zda to není jen výmysl či manipulace. To nemůžeme vědět ani my – Anderson si natolik zahrává s náznaky a explicitními významy, že je téměř nemožné určit smysl konkrétní scény v konečném celku (což svátečního diváka kina jistě dvakrát nepotěší) - tato roztěkanost však zároveň dodává snímku pozoruhodnou snovou atmosféru, kterou je docíleno mnohdy hypnotickou hudbou, perfekcionistickým záběrováním a vizuálním stylem obrazu. Už při trailerech jsme pěli ódy na 65mm formát, v němž byl Mistr natočen, na velkém plátně (ale ne zas tak velkém, jaké by si film zasluhoval) vyznívají mnohé záběry přímo pohlcujícím dojmem. Esteticky opulentní momentky z lodi se střídají s intimnějšími interiérovými scénami, kde se kamera velmi intenzivně pohybuje kolem hrdinů mnohdy bez jediného střihu – což je, opět zdůrazněno, při hollywoodskému snímku z hlediska průměrné délky záběru rozhodně nezvyklý jev. Zasazení snímku do padesátých let navíc dovoluje přijít s retro stylizací, přesně evokující danou dobu (včetně kostýmů). Nezbytnou součástí filmu jsou také herecké výkony, které jsou důležitým prvkem v celém formálním systému - gestikulace a herecká exprese se stávají stěžejním bodem k určení charakterů a jejich povah. Věčně shrbený, vyhublý a násilně se chovající Joaquin Phoenix ostře kontrastuje ke klidnému a vyrovnanému projevu Philipa Seymoura Hoffmana, jenž ztvárnil s grácii další nezapomenutelnou postavu. Oba herci podávají výkony na hranici možností (viz scéna „bez mrknutí oka“) a bez jejich vyjádření by jen těžko mohl Mistr pracovat na stejné úrovni – skoro jako by se zdálo, že Anderson napsal roli Hoffmanovi přímo na tělo. Těžko říct, jak by film dopadl, kdyby byl do role jeho „oponenta“ Freddieho obsazen původně zvažovaný James Franco nebo Jeremy Renner. Phoenixovo uchopení postavy je natolik specifické a nezaměnitelné, že si nejsem jist, zda by výsledek mohl fungovat i bez něj. Nehledě na to, že pro herce, jenž se v nedávné minulosti potýkal se zatčeními, alkoholem a drogami, může být tato role až nepříjemně sebereflexivní. Stejně tak může i Mistr reflektovat dosavadní práci Paula Thomase Andersona, jenž se po vrcholných dílech jako Magnolia či Až na krev rozhodl natočit film, v němž zhmotnil svou myšlenku a vizi a až pak kolem ní vystavěl vše potřebné. Ne naopak. Jakoby se neschopnost duchovního naplnění hlavních postav zrcadlila v samotném diváckém přístupu k filmu, který ztrácí celistvost a rozpadá se na malé, jednotlivé části. Ve změti všech těch fragmentů plných podivných slov, souvětí a neuchopitelných postav se však skrývá něco vnitřně nepříjemného, ale přesto fascinujícího, co vám nedovolí Mistra vyhnat na pár týdnů z hlavy. A to se počítá.

Originální trailer filmu Mistr