Už v této části se prokazuje režijní a scenáristické mistrovství Paula Thomase Andersona, jenž dokáže zručně pracovat s komplexními postavami a jejich proplétajícími se perspektivami za využití četných důmyslných zkratek, výpustek a náznaků, aby toho dokázal odvyprávět co nejvíc na co nejkratší ploše. Kroniku jednoho milostného vztahu (s jedním odpudivým narušitelem) na pozadí revolucionářského antisystémového boje tak zvládne předat divákům včetně otevření několika zásadních motivů mimořádně svižně, zatímco mnozí jiní filmaři by na to samé potřebovali půl filmu. Úvod snímku to činí velice dynamickým, svižným a informačně nahuštěným, aniž by se tak dělo na úkor celkové přehlednosti.

Celý zbytek filmu se odehrává o šestnáct let později, kdy Pat žije se svou dospívající dcerou Willou (Chase Infiniti) v bezpečném lesním domku na okraji maloměsta a oddává se alkoholu a marihuaně. Do jejich života však znovu vstoupí Steven, odhodlaný je zlikvidovat. Dojde tak k situaci, kdy se terčem profesionálního vojáka s partou nájemných zabijáků stanou nic netušící náctiletá holka s paranoidním otcem, který si po tolika letech a dlouhodobém užívání drog již nepamatuje tajné kódy a kontakty na členy aktivistických skupin, které by teoreticky mohl požádat o pomoc. A aby toho nebylo málo, tak se cesty Pata a jeho dcery rozdělí a každý si musí zachránit krk sám. Zatímco Willa se ukrývá mezi jeptiškami, Pat nalezne oporu v mistrovi karate Sergiovi (Benicio del Toro).

Záměrně stereotypní až karikaturní postavy (bravurní Sean Penn vyzdobil svého úlisného a cílevědomého padoucha řadou unikátně groteskních tiků v obličeji a svébytným stylem pohybu) slouží k vykreslení satirického střetu dvou extrémů. Na jedné straně stojí liberální rebelové a buřiči, kteří házejí po policistech na demonstracích zápalné lahve nebo ve svých tajných sklepích přechovávají ilegální imigranty, a na straně druhé jsou proti nim v opozici konzervativní bohatí bílí muži, kteří si myslí, že vládnou světu, leč nanejvýš mezi sebou zakládají rasistické, homofobní a xenofobní spolky. Snímek ukazuje, jak zlý a pokřivený je svět, ve kterém žijeme, ale zároveň podotýká, že je potřeba brát jej s humorem a nadhledem. Navzdory vší nadsázce jsou jeho postavy životné a mnohovrstevnaté a obývají fikční svět, jenž se jeví věrohodně a realisticky.

Steven bere sám sebe tak moc vážně, až je paradoxně k smíchu, leč zároveň z něj jde strach. Pat je de facto komická figurka, ovšem okořeněná velkou dávkou lidskosti a strachu o bezpečí dcery, jíž hrozí opravdové nebezpečí. Ženské postavy jsou ve filmu sebevědomými bojovnicemi za společenské změny, jejichž zápal pro revolucionářství se generačně dědí, a které se navzdory překážkám nikdy nevzdávají svých ideálů. Sympatický vůdce malé komunity přistěhovaleckých menšin Sergio by si zasloužil vlastní film. Herci jsou do jednoho perfektní, jsou skvěle typově obsazení a dávají do svých výkonů všechno. Během příští oscarové sezóny by neměli zapadnout.

Opomenut by ale neměl být ani Paul Thomas Anderson (jenž zatím navzdory četným nominacím nikdy Oscara neobdržel), který dovedně kombinuje dramatické i komické elementy, rodinné drama s paranoidním thrillerem či angažované politické drama s anti-klimatickými akčními scénami (včetně opojné a nesmírně vtahující závěrečné automobilové honičky, která je nasnímaná jako jízda na horské dráze a slouží jako důkaz, že i akční naháněčku lze v dnešní době natočit originálně a nápaditě).

Příběhem i prací s jednotlivými motivy Anderson odkazuje k italským revolucionářským filmům ze 60. a počátku 70. let (přímo ve filmu se mihne začátek slavného italského snímku Bitva o Alžír), k politickým, konspiračním a paranoidním thrillerům ze 70. let a ke klasickým westernům (zápletka o muži, jenž se vydává hledat svou unesenou dceru, je známá například z westernu Stopaři, s nimiž Jedna bitva za druhou sdílí i typ filmového formátu, na který byla natáčena). Zmíněná závěrečná honička je zas sestříhaná po vzoru westernových přestřelek. Samotný název filmu „One Battle After Another“ vychází z levicového studentského zpravodaje o protiválečných nepokojích v Chicagu v roce 1969. Vše je tematicky provázáno se vším.

Film Jedna bitva za druhou je fantasticky napsaným a mistrně zrežírovaným fascinujícím úkazem. Vyjadřuje se k závažným aktuálním tématům a zároveň působí nadčasově. Je divácky vděčným mixem stylů a nálad, ale přitom je uspokojivý i intelektuálně a analyticky. Jeho děj není předvídatelný, dokonce i leckteré jednotlivé scény dokáží svým vyústěním překvapit. Vypravěčsky nasadí hned na začátku svižné tempo a poleví jen sporadicky, přičemž diváky udržuje neustále v pozornosti nejen množstvím děje, motivů a filmařských nápadů, ale i prakticky neutuchajícím disonantním hudebním doprovodem, na nějž je kladen stejný důraz jako na vyprávění obrazem, a který v souladu s pronásledovanými filmovými hrdiny dráždivě posiluje v divácích pocity nervozity a vnitřního neklidu. Poctivé a suverénní filmařské dílo.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]