Současná mainstreamová (velko)produkce se už moc nesnaží experimentovat s filmovou formou. Blockbustery jsou většinou omezeny studiovým systémem, tvůrcům za zády dýchají producenti chtějící mít ze svého filmu produkt pro co nejširší okruh diváků a mnohdy zarazí režisérovu vizi v prospěch lepší prodejnosti. Pár autorských režisérů si sice stále dokáže prosadit svou (Nolan, Fincher apod.), stále se však jedná o striktně konvenční hollywoodské řemeslo, které sice drží perfekcionistickým způsobem pohromadě, ale divákem je jen stěží postřehnutelné (tzv. neviditelný styl). A pak tady samozřejmě máme žánrovky – snímky, které nepřekračují vlastní stín a vlastně ani nemají vysoké ambice, stačí jim jen naplnit svou žánrovou podstatu. Režisérem takových žánrovek je i David Ayer, který si vždy bral na mušku drsné thrillery z policejního prostředí, vycházející především z jeho vlastních zkušeností. V podstatě šlo o velmi konvenční záležitosti – Drsný časy s Christianem Balem jsou takovou aktualizovanou verzí Training Day (k němuž Ayer napsal scénář) nabízející alespoň nekompromisní pohled „do hlavy“ zkorumpovaného poldy, Street Kings už byla nezáživná studiovka, u níž bylo vidět, že režisérovi do filmu mluvilo až moc nepovolaných lidí. Jeho třetí počin Patrola (v originále End of Watch) by se dal považovat za takový experiment – v podstatě jde o nízkorozpočtový snímek, který však velmi chytrým způsobem ozvláštňuje jeden z posledních kinematografických trendů. Za takový trend se dá v dohledné době považovat nechvalně proslulý koncept found-footage - v podstatě jde o amatérský záznam obyčejnou ruční kamerou, který má divákovi zprostředkovat zachycenou autenticitu a realističnost. Home-videová statičnost a nezajímavost, jakou známe z hororové série Paranormal Activity, je zde však povýšena na vyšší level. Nesledujeme totiž jen pouhý záznam reality, ale především fikční příběh, který je tímto trendem invenčně ozvláštňován. Nečekejte tedy dlouhé záběry na čističku odpadní vody, jak je zvykem, spíše jedinečný pohled do všedního života dvou policajtů, který je dynamizovaný zvolenou formou. Více než klasický příběh se začátkem, prostředkem a konečnou katarzí se nám však nabízí epizodní střípky z každodenní policejní rutiny střídavě prokládané s výňatky z osobního života povahově a etnicky protikladných hrdinů. Brian je drsný bělošský policajt, kterým pod tvrdým zevnějškem skrývá citlivé nitro a strach z osamění, oproti němu se nachází Mike, zásadový mexikánec zastávající tradiční morální hodnoty – společně tvoří dvojici, kterou tak dobře známe z policejních buddy filmů jako Smrtonosná zbraň nebo dalších klasik. Posíleni svými osobními minipříběhy (Brian začíná chodit s dívkou, na které mu záleží, Mikeovi se co nevidět narodí dcera) je o to těžší se vyrovnávat s úskalími policejní profese, která denodenně nabízí možné ohrožení smrti. Když se před nimi při zdánlivě nesouvisejících obhlídkách a zadrženích začne vyjevovat mnohem komplexnější případ, do něhož už však nemají pravomoc zasahovat... přesto se mu ale rozhodnou přijít na kloub. A vzhledem k tomu, že se jedná o drogovou válku mexického kartelu, naberou věci nečekaný spád, který ani jeden z nich neočekával. Jak už bylo řečeno, u Patroly není tak důležitý příběh, který bychom mohli zaměnit s libovolnou žánrovkou podobného ražení z poslední doby. Je to právě experimentování s vizuální stránkou, která je jakoby prostředkem pro zefektivnění situací a intenzivnější dopad na diváka. Snímání obrazu neustále přechází z klasických hlediskových záběrů (tzv. Point of view shot) z minikamer, které mají hrdinové připevněné na uniformách, k videokameře, jíž Brian natáčí svůj filmový projekt, až k ruční kameře, která není součástí děje a nachází se místech, kde by se hrdinové mohli natáčet jen stěží. Různorodost úhlů pohledu na hrdiny se tak pohybuje na škále od co největší osobitosti (POV shoty) až po nezaujaté zachycení situací, jako například v akčních scénách. Ty jsou mnohokrát zdynamizovány pro co nejautentičtější divácký požitek – i když poznáme, že například zvuk je záměrně zesílen, ničemu to neubírá na působivosti. Při akci si film opět velmi pomáhá střídáním jednotlivých hledisek, díky nimž se diváci v kině stávají jakoby současným aktérem děje. Milovníky videoher také potěší, že si Patrola leckteré praktiky půjčuje z jejich estetiky – viz záběry zbraní z první osoby nebo scény automobilových honiček, které jsou zprostředkovány skrze kameru na předním skle. Někdy se dočkáme i záměrně estetizujících záběrů jako černobílého obrazu či nočního vidění, které ještě více přispívají k agresivitě filmové formy jako celku. Co vyloženě film neposílá po zapomnění jako pouhý „vydařený“ experiment je herecké obsazení. Jake Gyllenhaal zřejmě předvádí jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů a role poldy, který si ventiluje životní frustrace na pouličních zásahovkách, je mu snad napsaná přímo na tělo. Rovnocenným partnerem je mu i herecký kolega Michael Peña, který přesvědčivě zvládá vážnější i komediálnější polohy. Spolu tvoří nadmíru sympatickou a uvěřitelnou dvojici parťáků, kteří se velmi přirozeně doplňují, že byste až řekli, že herci jsou nejlepšími kamarády i ve skutečnosti. Právě z jejich nekonečných dialogů při objížďkách pramení také velmi mnoho humorných momentů, které zdatně vyvažují vážnější polohy snímku. V kombinaci s dravým technickým zpracováním je tato novodobá „Police story“ tak velmi svěží protiváhou k převážně sterilním velkoprodukcím, které se maskují za drahé vizuální efekty a světoznámé franšízy. Davidu Ayerovi se povedlo natočit poměrně drsnou a nekompromisní „reality show“, v níž sice sem tam prolétne povinný patos nebo nadbytečná scéna, ale celkově to neubírá na nesmírné intenzitě celého filmu, kterému se účinně daří vtáhnout diváka do děje, stejně jako ho i nenásilně pobavit a nakonec možná i dojmout. Víc takových!

Originální trailer filmu Patrola