Adaptací děl jednoho z největších klasiků Williama Shakespearea jsme viděli už dost a dost a zdálo by se, že už filmaři nemohou v tomto ohledu ničím překvapit. Přesto se vždy najde někdo a něco, co umožní zcela nový pohled na slavného dramatika. Podobně jako to třeba aktuálně učinili bratři Paolo a Vittorio Tavianiovi. Ti z úplně jiného úhlu nahlíží na tragédii Julius Caesar. Tu se totiž rozhodli nastudovat vězni z římské věznice Rebibbia. Po měsících zkoušek a úsilí konečně došlo na veřejné vystoupení, které mělo velký úspěch a chovanci tak mohli na chvíli zapomenout na život mezi čtyřmi zdmi. A právě proces příprav na představení se rozhodlo bratrské režisérské duo zmapovat a přiblížit divákovi. O tom, že se jim to poměrně povedlo svědčí i fakt, že z letošního Berlinale si film odnesl hlavní cenu Zlatého medvěda. A ocenění je to zasloužené. Formálně máme tu čest s precizně vytříbeným a vycizelovaným dílem. Tavianové snímek striktně rozdělili na dvě barevná spektra - zkoušky vězňů a přípravu na představení, které tvoří drtivou většinu nedlouhé stopáže, jsou natočeny černobíle, samotná realizace hry je pak barevná. A právě použití černobílé kamery se ukazuje jako bezmála geniální tah. Díky ní totiž maximálně vynikne vše, co chtějí tvůrci sdělit a zdůraznit. Ať už je to hodně nepříjemná a stísněná atmosféra věznice, kterou párkrát pro větší působivost zabírají z dálky, nebo jen hmatatelná zoufalost všech obyvatel věznice, která je místy dost bezvýchodná. Obrazová kompozice je vskutku dokonalá a je na ní vidět dlouholetá zkušenost obou bratrů, kterým je už přes osmdesát! Skoro všechny záběry by se mohly zarámovat a pověsit na stěnu jako krásný obraz. Vizuálně jde vskutku o lahůdku, kterou ale bohužel ne každý ocení. Důkazem absolutní jistoty italských tvůrců je i minimalistický hudební doprovod, který si vystačí s jediným motivem, neboť je upozaděn a pozornost je soustředěna hlavně na přirozené hluky a ruchy. Absolutním vrcholem filmu však (alespoň podle mě) jsou výkony zúčastněných vězňů. Na to, že jde o amatérské herce, z nich běhá mráz po zádech. Všechno je tak opravdové a kdyby mi někdo řekl, že je to celé fake a na plátně jsou najatí profesionálové, tak bych neměl problém tomu uvěřit. Zejména Salvatore Striano je jako Brutus bezkonkurenční a mohl by pomýšlet na hereckou kariéru. I ostatní jsou téměř bezchybní, což je svým způsobem unikátní. Další rozměr mnohovrstevnatého snímku tkví v tom, že Travianové zcela záměrně neuvádějí, za co je kdo potrestán a udržují vězně v co největší anonymitě. Někdy se tak stane, že v průběhu zkoušek najednou aktéři vystoupí ze svých "rolí" a začnou si vyřizovat účty mezi sebou. Jelikož to ale ne vždy divák rozpozná, působí to pak zajímavě a tajemně. Celou dobu zkrákta cítite určité pnutí mezi vězni, což výsledku dodává zvláštní náboj. Stejně tak poslouchat nadčasové dialogy o svobodě a útlaku od lidí, kteří jsou odsouzeni k dlouholetému žaláři, je prostě úplně jiný zážitek. Možná až při sledování tohoto filmu si plně uvědomíme nadčasovost Shakespeareova textu. Výkřiky o vzpouře a moci v rukou lidu společně s prostříhávanými záběry na vězně plnící úlohu komparzu jsou emocionálně hodně silné a jen tak z hlavy nevymizí. Na někoho však může snímek působit jako adorace vězňů, což asi tvůrci tak úplně v úmyslu neměli. Je pravdou, že vypadají jako roztomilí lidé, s nimiž byste v klidu popovídali. To ale není nikterak zásadní vada a v kontextu toho, co jste viděli, to můžete přejít mávnutím ruky. Někomu tu zase může chybět nějaká intenzivnější a zapamatovatelnější scéna, možná i větší dávka emocí. Caesar musí zemřít rozhodně není filmem pro každého, na to je až příliš nepřístupný. Jde nicméně o vynikající dílo, které mimo jiné skvěle balancuje na tenké hranici mezi divadlem a filmem. A v neposlední řadě dokazuje, že i v dnešní době se dá záznam divadelní hry natočit invenčně a nekonvenčně a použít při tom filmové metody.

Český trailer filmu Caesar musí zemřít