Stroj času: Plynové lampy

Vydáno: 06.08.2012 17:00 - Leoš Medřický | foto: Metro-Goldwyn-Mayer

Zbláznila se ona, nebo on? Viktoriánský psychothriller George Cukora vynesl Ingrid Bergman prvního Oscara za roli ženy krutě manipulované vlastním manželem v podání Charlese Boyera.

Plynové lampyRecenzoval/a Leoš Medřický dne 06.08.2012 17:00. Zbláznila se ona, nebo on? Viktoriánský psychothriller George Cukora vynesl Ingrid Bergman prvního Oscara za roli ženy krutě manipulované vlastním manželem v podání Charlese Boyera. Hodnocení: 0
Cary Grant o ní prohlásil, že by měla dostat Oscara každý rok bez ohledu na to, zda byla nominovaná. Ingrid Bergman, všestranná herečka, jejíž odchod před třiceti lety si v srpnu připomínáme, byla ve skutečnosti odměněna třemi zlatými soškami (z celkem sedmi nominací). První z nich získala za roli v Plynových lampách George Cukora, napínavém příběhu z viktoriánské Anglie.
Plamínek pochybnosti
Neznala toho muže dlouho, ale ráda uvěřila, že ji miluje. Paula (Ingrid Bergman) prožila dětství v londýnském domě své tety Alice Alquist, světoznámé operní pěvkyně, která se o ni starala jako o vlastní. Když byla Alice za nejasných okolností zavražděna, odcestovala její traumatizovaná neteř do Itálie, kde se nějaký čas pokoušela navázat na tetin odkaz a zdokonalovat se ve zpěvu. S každou další hodinou ale bylo Paule jasnější, že talent zemřelé příbuzné nezdědila, a žádost o ruku od svého korepetitora Gregoryho (Charles Boyer) proto přijala s úlevou jako příležitost začít nový život.
Háček je v tom, že tento nový život má Paula podle Gregoryho přání začít na onom starém místě, jemuž se deset let vyhýbala - v londýnském domě, který se stal dějištěm vraždy její tety. Empatický novomanžel nechal s ohledem na nervy své ženy odklidit všechen nábytek, obrazy a další rozptylující pozůstalost pěvkyně do podkroví, které pro všechny případy zabednil, a celý dům dal nově zařídit. Najal kuchařku (Barbara Everest) a služebnou (debutující Angela Lansbury) a nařídil jim, aby paní za žádných okolností s ničím neobtěžovaly. Taková ohleduplnost... a přesto se Paula v tom místě necítí dobře, přesto má pocit, že dům zůstává obtěžkaný neblahou minulostí a dějí se v něm podivné věci.
Tak třeba ty plynové lampy. Kdykoli Gregory opustí dům, aby odešel komponovat do svého studia, plamínky na hořácích se zamihotají, místnosti se náhle zdají být temnější a Paula slyší tichý šramot nejasného původu. Má Gregory pravdu, když tvrdí, že jde jen o výplody její fantazie? Asi ano. Měl přece pravdu i v tolika jiných věcech - třeba když našel v její kabelce své pohřešované hodinky, aniž si Paula vzpomínala, že by je tam dávala. Nebo ten případ se zmizelým obrazem. A co teprve když ztratila tu krásnou brož po jeho matce... Gregory je vlastně obdivuhodně velkorysý k její roztržitosti a zřejmě má pravdu i v tom, že není způsobilá přijímat v domě žádné návštěvy. Vždyť chvílemi sama neví, co dělá.
Gaslighting
V angličtině existuje vžité slovní spojení "to gaslight someone", které slouží k pojmenování situace, kdy se někdo vědomě snaží pomocí lží a emocionálního nátlaku zviklat víru své oběti ve vlastní příčetnost. Výraz "gaslighting" jako terminus technicus pro tento druh psychologické manipulace se dnes běžně objevuje i v odborné medicínské literatuře. Jak jste si jistě domysleli, jeho původ vystopujeme v příběhu Plynových lamp a konkrétně v jednání Gregoryho.
Vše, co hrdinku nutí pochybovat o své duševní stabilitě, je ďábelské dílo jejího manžela. To on manipuluje s předměty, které se záhadně ztrácejí a později objevují na nečekaných místech, on jí pod maskou ustarané laskavosti sugeruje, že se pomátla, drží ji odříznutou od vnějšího světa a pečlivě prohlubuje komunikační bariéru mezi ní a personálem domu (určité náznaky ve filmu nevylučují ani možnost, že obě služebné se na duševní devastaci své paní podílejí vědomě). Dělá to ovšem tak rafinovaně, že se oběť nezmůže na odpor, protože uvěří, že zešílela. A co víc - má výčitky svědomí, že je manželovi na obtíž.
Plynové lampy nabízejí zvláštní požitek z úzkosti. Na jedné straně si přejeme, aby se Paula vymanila z ohavných manipulací svého manžela, na druhé trneme v napětí, co se stane, bude-li Gregory odhalen. Vyvrcholením příběhu, který je spíše psychologická detektivka než thriller, jak bývá obvykle nazýván, není odhalení totožnosti pachatele, ale očekávaná konfrontace manželů poté, co Paula zjistí pravdu.
To ostatně zčásti ospravedlňuje i nepřehlédnutelnou slabinu snímku, která by v tradiční detektivce nebo thrilleru rozhodně neprošla - v závěru filmu se totiž ukáže, že celý jeho působivý děj byl postaven na poněkud vratkých základech logického lapsu. Pokud jste Plynové lampy dosud neviděli a nechcete znát jejich rozuzlení, přeskočte dva následující odstavce.
Na konci příběhu se definitivně potvrdí, co lze tušit od začátku - že Gregory (pravým jménem Sergis Bauer) zavraždil Alici Alquistovou. Motivem jeho činu byla touha získat vzácné klenoty, které pěvkyni daroval nejmenovaný šlechtic. Protože vrah diamanty nenašel mezi ostatními šperky, jak předpokládal, musí se na místo činu zas a znovu vracet a systematicky prohledávat všechny myslitelné skrýše. Až dosud zní všechno logicky - oženit se s neteří oběti a získat tak legální přístup do jejího domu je mistrovský plán. Až na jedno velké "ale"...
Na konci vyjde najevo, že Gregory po celou dobu vnikal do uzavřeného podkroví tajnou chodbou z jiného, opuštěného domu v téže ulici. Tím se vysvětluje tajemné pohasínání plynových lamp (další byly rozsvěcovány v podkroví a přívod plynu do ostatních místností se tak ztenčil) i neznámý šramot, který Paula slýchala. Pokud ale Gregory znal způsob, jak se nikým nepozorován kdykoli dostat do domu, nevyhnutelně se vnucuje otázka, k čemu vlastně potřeboval do celé věci zatahovat Paulu; a také podotázka, proč na to proboha čekal deset let, které uplynuly od vraždy.
Zákulisní tahanice
Plynové lampy George Cukora jsou remake stejnojmenné britské adaptace divadelní hry Patricka Hamiltona Angel Street. Britskou verzi, jejíž všechny kopie se studio MGM neúspěšně pokoušelo skoupit a zničit, jsem bohužel neviděl, a mohu proto jen reprodukovat obecnou shodu diváků, kteří měli to potěšení, že starší film je zdařilejší thriller, kdežto americký remake vyniká přesvědčivějšími hereckými výkony a propracovanější výtvarnou stránkou. Ze sedmi oscarových nominací byly příznačně proměněny právě ty pro Ingrid Bergman a výpravu. Zpětně naopak překvapí "prohra" znamenitého Charlese Boyera.
Americká práva na filmovou adaptaci Hamiltonovy hry během let putovala mezi několika konkurenčními studii, zajímavé ale je, že s Boyerem počítaly všechny hypotetické verze (přestože takto záporná role byla pro notorického představitele galantních džentlmenů velmi nezvyklá). Původní vlastník práv, studio Columbia, viděl v látce příležitost dát herce znovu dohromady s Irene Dunne a těžit tak z mimořádného úspěchu jejich partnerství v romanci Krajkový šátek; MGM později koketovalo s obsazením Hedy Lamarr, která se vedle Boyera objevila v dobrodružném hitu Alžír.
Po několikaletých odkladech se ale k realizaci filmu schylovalo právě v době, kdy značně stouply v ceně akcie Ingrid Bergman. Nikým nečekaná obliba Casablancy a oscarová nominace za film Komu zvoní hrana herečku definitivně ukotvily v kastě hvězd první velikosti. Taková pozice měla svůj rub i líc - MGM přirozeně nic nenamítalo proti jejímu obsazení a sama Ingrid o Plynové lampy velmi stála kvůli vytouženému partnerství s Charlesem Boyerem. Jenže patřila do producentské stáje Davida O. Selznicka a ten si dobře uvědomoval její rostoucí cenu. Pokud má herečku jako dřív půjčovat konkurenci, musí to být podle jeho nových podmínek.
Malicherný spor Selznicka a Boyerova sveřepého agenta o pořadí jmen v úvodních titulcích dosud neexistujícího filmu se nakonec podařilo zažehnat kompromisním a krásně hollywoodsky dětinským řešením. První místo v titulcích nakonec náleželo Charlesu Boyerovi, jména Ingrid Bergman a Josepha Cottena (v poněkud jalové roli detektiva ze Scotland Yardu s nejameričtějším přízvukem pod sluncem) se v nich ovšem zaskvěla hned dvakrát - podruhé doplněna o servilní doušku, že se na plátně vyskytují "díky laskavosti pana Davida O. Selznicka".
Můžeme být jedině rádi, že to tak dopadlo. Při vší úctě k ostatním složkám filmu, jeho živým jádrem se stala právě bezchybná souhra obou protagonistů, často projevovaná nonverbálně nad rámec textu. Teprve po několikerém vidění Plynových lamp se mi podařilo odhalit jedno z tajemství jejich působivosti. Je jím něco v principu jednoduchého - to, že na rozdíl od devíti lhářů z deseti se Boyerův Gregory nevyhýbá očnímu kontaktu.
Jako had, který se chystá pozřít ustrašenou myš, hypnotizuje svou ženu nebojácně upřeným pohledem a dokonale vyrovnaným hlasem ji mystifikuje tak dlouho, dokud sama neodvrátí zrak studem za svá domnělá provinění. Právě bezostyšný vnější klid je základ Gregoryho děsivosti a zároveň zvěrohodňuje trochu problematickou pasivitu Pauly, která jednoduše věří všemu, co jí manžel sugeruje.
Cukorův film může v očích současného diváka handicapovat poněkud děravý scénář, obsahující kromě již zmíněných mezer v logice i nemalé množství nepravděpodobných setkání postav, jejichž osudy jsou čirou náhodou propojeny tajemným domem. Pro zájemce o herecké umění Ingrid Bergman a Charlese Boyera ovšem Plynové lampy představují nevyhnutelnou povinnost.


Originální trailer filmu Plynové lampy


NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova filmserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY