„A nikdy jsem se v jediný okamžik necítil tak hluboce, zároveň tak odloučen od sebe sama a tak přítomen v tomto světě.“ Citace Alberta Camuse prezentovaná jako jakési uvedení do atmosféry devadesáti šesti minut společenské kritiky vypovídá o světovém a životním pohledu skrz oči Brodyho charakteru - učitele Henryho - možná víc, než se na první pohled zdá. Henryho útrapy a nemalé existenční/rodinné problémy skloubené s ostrou kritikou moderního systému školství uvedou pravděpodobně nejednoho diváka do splínu – po skončení filmu doporučujeme velkého panáka něčeho velmi ostrého, který pomůže tu pachuť spláchnout do útrob stažených depresí a frustrací nad moderní mládeží a dospíváním. Tony Kaye je znám jako poměrně kontroverzní britský režisér, a to hlavně díky skvělému Kultu hákového kříže, který zná stejně ale většina lidí jenom proto, že tam neonacista Norton rozšlapává o patník lidem čelisti a že je poté spoluvězni explicitně znásilňován. Ostrý sociálně kritický počin přijatý kladně jak kritiky, tak diváky to ale byl a dnes už se bezpochyby jedná o kultovní film. Po Kultu natočil Tony tři nicneříkající filmy, které vidělo všehovšudy třicet lidí, tedy až do loňského roku. Detachment se podobně jako Kult nese na kritické vlně, a i když divákovi Brodyho hlavní postava celý film vykládá o tom, jak je všechno špatně a jak se svět řítí do záhuby, neposkytuje žádné východisko. Divák si potom nepřipadá jako u dokumentárního filmu, který pouze celou věc nestranně popisuje – zde jsou karty vyloženy přímo na stole, autoři ale nepřichází s žádným řešením. „Děti nedávají pozor, nesnaží se dávat pozor. Nudí se. Jak se potom dívají na člověka s klasickým vzděláním vyučující literaturu, když nevěří, že jim předá něco smysluplného.“ Děj se ale neodehrává jen skrz hercovy voiceovery (které patří k tomu lepšímu), rozvádí charakter suplujícího učitele, který se po vydatných zkušenostech snaží o jasně vymezenou odtažitost od žáků a vlastně od všeho, co by ho mohlo v životě zranit, i když paradoxně tvrdí, že žádné city nemá. Městská střední škola ve které Henry zaskakuje neobsahuje jenom obvyklé ničemy a trosky, co čekají na spasení skrz vyšší formu učiva. I ti lepší žáci jsou mimo dosah vlivu učitelů – jejich pozornost je definitivně mimo a jediné, co mají chuť připustit, je jejich budoucnost jako velká černá díra. Divák je stejně jako Henry konfrontován s prázdnými znuděnými obličeji žáků, kteří se k maturitě stejně nikdy nedostanou, a stráví zbytek života jako levná pracovní síla. Henry ale navíc trpí existenční nejistotou padlého idealisty skrz poeticky snímané necílené procházení nočním městem, pláčem nad umírajícím dědem a nekonvenčním pohledem na své žáky s nemožností i velmi slabého pouta. Z úvodně širšího spektra společenských problémů nastíněných několika scénami šikany učitelů rodiči i žáky se film stahuje a stává se z něj mnohem intimnější zpověď. Těžko říct, jestli příchod a přítomnost Sami Gayle, prostitutky, ke které si Henry pouto přeci jen vytvoří, filmu škodí, nebo jestli mu pomáhá. Jisté ale je, že tak trochu Taxikářská dějová linka rozhodně není látka, ve které si je Tony Kaye tolik jistý jako v případě kritiky společnosti skrz interakce v učebnách. Snímání je agresivní, stejně jako jsou žáci a jejich smělé verdikty nad dospíváním. Přibližování záběrů, nervózní úhly kamery a rudé flashbacky z Henryho minulosti zachycující jeho matky v občas dost šokujících stavech jen přispívají k temnosti celého filmu a společně s naprosto vynikající hudbou (soundtrack doporučuji, dá se koupit na iTunes) a jejími prázdně černými piánovými aranžemi dávají ději další rozměr. Filmaři, co si potrpí na techniku, budou u Detachmentu spokojeni, režie ve spolupráci s dobrým materiálem od scenáristy splnila svůj úkol na jedničku. Potom probíhá kroucení hlavou nad skvělými výkony studentských herců a ansámblu obecně, stejně tak nad rozezlenými rodiči, kteří by opravdu potřebovali příručku "jak se stát rodičem", těm cynikům je potřeba dát pár facek. Jednoduše jak doslova říká Henry: "The whole thing is fucked." Kritika školství a systému je pouhou jednou z linek, která ale nese celý počin od začátku až do samého vyvrcholení na konci, říká lidem obdařeným inteligencí již známé pravdy (rodiče jsou v drtivé většině případech největší zlo) a právě událost na konci, ke které ale vše logicky směřuje, by měla v divákovi probudit důležité myšlenkové pochody a zamyšlení. Celek působí hlavně zpočátku velmi těžce, přesně jako Poeův Pád Domu Usherů, který je mimochodem skvělým poetickým zakončením Henryho žalozpěvu skrz prázdné chodby budovy školy, která stejně jako hrad v literárním díle slavného amerického básníka, upadne. Detachment je potom opravdu těžkým stavem bytí, na který se dobře dívá a nad kterým se dá zapřemýšlet. A kdo tvrdil, že Pianista byla Brodyho životní role, ať laskavě polkne výroky pronesené v horlivosti a s dovolením zhlédne Detachment.

Originální trailer filmu Detachment