Můj vysvlečenej deník je natočený podle knihy sedmnáctileté Johany Rubínové, která má podle tvůrců dar vidět věci kolem sebe jinak než obyčejný teenager. Chodí na střední školu a kromě kluků řeší hlavně kolísavý vztah se svým netečným otcem a nevlastní matkou. Ta je zároveň její učitelkou angličtiny a samozřejmě je to „pěkná kráva“. Kromě toho, že nesnáší olizování láhve od kečupu, leze Johaně na nervy tím, že prostě neustále prudí. Johana si po večerech vede deník, v němž kritickým okem popisuje vlastní trápení, jež ji přináší její věk či pátrání po stopách vlastní matky. Stěžejní nit příběhu se odvíjí od sebevraždy, kterou Johana páchá poté, co ji podvede její první kluk. Kromě toho, že má dredy, hraje Šimon na bubny, a nesnáší její otázky typu: Dokázal bys mě podvést? Poté, co ho tehdy patnáctiletá hrdinka načapá líbat se s jinou, podřeže si nožem žíly na ruce a skončí v psychiatrické léčebně. Právě tam se pak v zápiscích do deníku Johana několikrát vrací. K odměřené doktorce psychiatrie v podání Simony Stašové, která ji naučí vyřvat se z citových problémů a její vlastní život jí ukazuje coby divadelní představení v podání dalších obyvatelek léčebny. Části odehrávající se za zdmi psychiatrie patří k těm silnějším momentům filmu – navozují totiž pocit špatného snu a divákovi tak šikovně slibují následné rozuzlení. Johana si kromě pouček typu: Jseš jako papiňák, co potřebuje upustit páru, aby nebouchl, odnese z léčebny i schopnost brát sama sebe „míň vážně a s nadhledem“. Na tom je ostatně postaven vtip celého příběhu – Johanino vyprávění totiž díky ironickému nadhledu nepostrádá tu trpce kritickou slinu, s níž se na svět puberťáků dívají po letech dospělí. Jazyku i přemýšlení mladičké autorky dodává tahle vzácná sebereflexe na zajímavosti i dejme tomu jisté výjimečnosti, Činí z ní totiž místy až podivnou kombinaci provokující rebelky a zapšklé slečinky z maloměsta, která je víceméně smířená se svým nudným a nezajímavým osudem. Byť se proti své vlastní povaze snaží bojovat a dělat ze sebe „třídní mrchu“, je jí jasné, že nakonec stejně zůstane tou hodnou a přizpůsobivou holkou, kterou z ní vychoval její neméně hodný a přizpůsobivý otec. Fiktivní svět, kam skrze zápisky v ději uniká, je tak vlastně světem reálným – tím, který Johanna skrze mlhu pubertálních vtipů svých vrstevníků zatím nevidí. Mezi spolužáky si pořád může hrát na drsňačku, které je jedno, že ji kvůli pomluvám mají za děvku – to proto, že je přistižena při líbačce s profesorem češtiny. S tím, který ji fandí na její literární dráze. Lakonicky svoji novou pozici zhodnotí slovy: „Už prostě nejsem v kolektivu oblíbená.“ Bohužel se ale vzápětí znovu zamiluje – a co čert nechtěl, zakouká se znovu do bubnujícího dredaře. Divák tak sleduje její následující peripetie jak s novou láskou, tak třeba se spolužačkou, která navzdory svému přísnému otci přijde do jiného stavu během nahodilé známosti na stopu. Děj filmu se pořádně rozjíždí až někdy během druhé třetiny, kdy se Johana rozhodne pátrat po stopách své mrtvé matky novinářky. Její blouznění a sny, v nichž se matka stává jakousi orientální princeznou s turbanem na hlavě, vrcholí utkvělou představou, že není dcerou svého otce, nýbrž jakéhosi Íránce, s nímž její matka kdysi vyrazila na rádoby převratnou reportáž. Z cesty se nikdy nevrátila a tajemství obestírající její odchod ze světa se pro Johanu stává hlavním zdrojem tajných fantazijních představ. Že jde o deník, připomínají ve filmu snad jen titulky, které děj rozděluji do několika „sešitů“. Kreslené postavičky, části nereálního světa hlavní hrdinky, ožívají u ní v pokojíku na zdi. Ve chvílích, kdy je jí úzko – třeba poté, co svou novou lásku začne zase podezírat z nevěry. Škoda ovšem, že tenhle vyjadřovací prostředek hlavní hrdinky nechali tvůrci film poněkud upozaděný. Tak trochu jí tim sebrali hlavní karty z rukou. Protože jestli se Johana Rubínová od svých spolužáků něčím výrazně odlišuje, měl by to být právě její vyprávěcí talent, uplatňovaný v zápiscích deníku. Jenže na plátně tohle funguje hůř než v knize, tady se z vypravěčky stává hlavní hrdinka, na kterou se jako divák díváte zvenčí. Jistě, občas k vám Johana hovoří v první osobě, ale ztotožnit se s ní během těch několika monologů nemůžete, i kdybyste chtěli sebevíc. Z průměrné hladiny film místy znatelně pozvedají herecké výkony hlavních představitelů. Skvělá je Petra Špalková coby nevlastní máma Sába, jejíž nekompromisní výstup u domovní branky poté, co si pro těhotnou Johaninu kamarádku Káču dojde její cholerický otec, patří k vrcholům filmu. Stejně silná je třeba i scéna u otevřené lednice, kdy Igor Bareš coby otec Johaně se Sábou vyznává lásku: „Vy dvě jste to jediné, co na světě mám... Tak už mi sakra řekněte, kde je to mlíko!“ Ostatně – i Veronika Kubařová je v roli Johany celkem uvěřitelná a její výběr lze režisérovi s menšími výhradami schválit, za zmínku určitě stojí i Berenika Kohoutová coby mondénní a předčasně dospělá Kasandra, hrající si kvůli vlastní zajímavosti na lehkomyslnou ženštinu. Naopak vytknout lze filmu poněkud klišovitá tvrzení tipu: sex, alkohol a tráva patří k pubertě stejně jako láska, sny, rodiče a trapasy. Ohraně působí i scénky ze školního výletu, kde se všichni (nepřekvapivě) zpráskají jako psi a holkám někdo v noci ukradne kalhotky. Vtipy, v nichž dospívající hrdinové shazují sami sebe, vyznívají většinou naprázdno. Třeba dialog Johany s její kamarádkou: „Láska bez sexu je jako...“ „Svičková bez brusinek?“ „Cože?“ „No, to říká můj otec: Že chcaní bez prdu je jako svíčková bez brusinek.“ Jaksi v nich chybí to kouzlo, které má vlastně Johaně přidávát na zábavnosti. Čiší z toho spíš trapnost, kterou nechtěně prožíváte spolu s hrdinkami, namísto abyste se jejich „telecí“ rozpravě zlehka zasmáli. Kupodivu ale Můj vysvlečenej deník není přes všechna negativa filmem, který by nudil. Osudy Johaniných spolužáků se ve vyprávění proplétají tou stovkou minut natolik umně, že unesou jeho hlavní část. A mají i moc (byť omezenou) vtáhnout diváka postupně do děje, k trápení pětice Johaniných kamarádů jako divák nezůstanete úplně netečný. Když se Johana vydává spolu se Sábou za mužem, který její matce změnil život, je vám sice jasné, že nevypátrá nic objevného, její postupné sbližování se s macechou (ta s ní jede z otcova příkazu coby dohled) ale skýtá dostatek podnětů zaměstnávající pozornost víc než samotný skomírající děj. Kámen úrazu druhého filmu Martina Dolenského ale tkví už ve směru, kterým vykročil. Můj vysvlečenej deník se spíš než situační komedií touží stát jakousi odlehčenou psychologickou sondou do života dnešních puberťáků. A zůstává nakonec stát ztracený kdesi uprostřed – na situační komedii není dost vtipný a na psychologickou sondu zase dost hluboký. Na konci tak jeho hlavní hrdiny opouštíte přece jen víceméně s pocitem lhostejnosti. Film vás totiž pomalu ale jistě přesvědčí, že Johana a spol. jsou vlastně takoví obyčejní teenageři, kterých na ulici potkáte tisíce. A že puberta je prostě jenom puberta.

Český trailer filmu Můj vysvlečenej deník