Rembrandt, Goya, Van Gogh, Picasso. Každé století má svého největšího malíře. A mladý panic Jerome Platz je dle svého názoru předurčen stát se uměleckým symbolem toho jednadvacátého. K jeho smůle je o vlastním talentu přesvědčen jen on sám a uznání se nedočká ani na "prestižní" umělecké škole. Jeho realistické, do detailů propracované portréty totiž dnes už nefrčí a od do pleteného roláku neustále nasoukaného profesora i od typicky artschoolových spolužáků (snobský intouš, astrální vegan, militantní lesba, hysterická beatnička, uťápnutá hipísačka, oduševnělý hezoun, profesorův vlezdoprdel atd.) se na adresu jeho výtvorů vždy snáší jen pohrdavé názory o nulové vnitřní fantazii, minimálním citu pro "vyvolání podstaty vlastního estetického zážitku" a podobně. Jeromův pocit křivdy a zneuznání navíc narůstá pokaždé, když jeho sok v boji o školní krásku, "kenovský" playboy Jonah, sklízí od ostatních nadšené ovace za své naivní a dětsky primitivní malůvky aut, tanků a lodí (mimochodem, jde o obrazy malované samotným Danielem Clowesem v dobách jeho studií na umělecké škole). Rozhodne se tedy využít všech prostředků, aby Jonaha porazil v boji uměleckém i osobním, k čemuž by se mu poslouží i skutečnost, že v okolí momentálně řádí vraždící šílenec zvaný Strathmorský škrtič. Jak velký vzbudil Přízračný svět v roce 2001 rozruch, tak Umění musí bolet o pět let později bez povšimnutí zapadlo. Snímek v kinech utržil pouhé tři miliony dolarů a ze tří Zwigoffových filmů (v roce 2003 Terry naboural tradiční představu o laskavých vánočních komediích skvělým Santa je úchyl!) je Art School Confidential jeho kritikou jednoznačně nejhůře hodnoceným počinem (server Rotten Tomatoes eviduje pouhých 36 procent kladných recenzí při průměrném ratingu 5,4 bodu z deseti). Přitom při pohledu na jednotlivá hodnocení je patrné, že pokud už se tato černá komedie někomu líbí, líbí se mu hodně. Naštěstí patřím k těm, které nadchl zatím každý Zwigoffův počin (a s nelibostí snáším fakt, že se dnes třešedesátiletý tvůrce po neúspěchu Umění režijně odmlčel), proto se vám teď budu snaži tento u nás prakticky neznámý (ačkoliv jej Bonton v roce 2007 vydal na DVD) a nesnadno stravitelný tragikomický skvost vnutit. Respektive, pokusím se k němu nasměrovat ty čtenáře, u kterých je potenciál, že právě jim by měl padnout do oka. Především nečekejte běžný akční komiksový film. Kdo zná Clowesovy předlohy, ten ví, případně stačilo vidět již zmiňovaný Přízračný svět. Clowes obsazuje svá komorní díla hrdiny, kteří více mluví, než jednají, hrdiny hledající v morálně pokřivené společnocti sebe sama, s čímž mají mnohdy větší problémy, než kdyby chtěli chránit svět před nějakých zmutovaným šmejdem z vesmíru. Na stránkách jeho komiksů na akci narazíme málokdy a příběhy posouvá vpřed především text. Umění musí bolet vychází z krátké čtyřstránkové povídky sedmého čísla Clowesovy sešitové série Eightball, kterou vydává nepravidelně od roku 1989 (a z níž pochází i výrazně rozsáhlejší a důležitější Přízračný svět, neboli Ghost World). Clowes napsal pro obě adaptace scénáře a úzce spolupracoval se štábem. Speciálního poděkování se dočkal i v závěrečných titulcích Santy, má tedy prsty ve všech třech snímcích svého kamaráda. Dalším sítem, kterým je nutno projít v cestě za pozitivním zážitkem, je (ne)záliba v cynické tvorbě Terryho Zwigoffa. Komu přišel teenagerský Přízračný svět nudný a chlastající Santa trapný, může rovnou vycouvat. Umění spojuje obě tváře jeho předchozích filmů dohromady a sebestřednou a bezcitnou mladou generaci staví proti zakomplexovaným dospěláckým troskám, které, pokud přímo nehnijí v alkoholickém doupěti, ale učí, se snaží vší silou zašlapat ve svých studentech poslední zbytky elánu. A především pracuje s myšlenkou, že lidstvo je tvořeno blbci, tupci a "mělo by být nejlépe vyhubeno". Snímek vám také nepřijde vtipný, visí-li vám na zdi v obýváku kopie Jacksona Pollocka, sedíte na skleněném křesle ve tvaru penisu a vrcholným filmovým zážitkem jsou pro vás ty nejdelší kusy Andyho Warhola. Alternativnímu modernímu umění a jeho důležitě se tvářícím tvůrcům i zaslepeným obdivovatelům totiž Zwigoff s Clowesem dávají velice štiplavý políček. Když profesor Sandiford v podání spoluproducenta snímku Johna Malkoviche se zápalem vypráví, kolik desítek let mu trvalo než svůj malířský styl vypracoval k dokonalosti, přičemž ukazuje na sadu obrazů s různě natočeným trojúhelníkem ("Trojúhelníky jsem začal dělat jako jeden z prvních, chlapče."), smějete se absurditě celé situace a zároveň je vám podobných "umělců" tak trochu líto - a v duchu se přitom rozčilujete nad faktem, že tisíce podobných děl visí ve vyhlášených galeriích s cenovkou, u níž se ani nedají spočítat nuly - a prodají se. Většina vtipných situací a vůbec celé vyznění snímku totiž hovoří tak, že na uměleckých školách studují pseudointelektuálská paka, učí je zahořklé nuly, moderní umění je nehodnotný módní trend tvořený rádobyumělci a kupují jej jen nekulturní ignoranti, kteří ani netuší proč. A to někoho bude iritovat. Technické zpracování je na úrovní poctivé současné indie produkce, naopak příjemně potěší herecké obsazení. Max Minghella sice v hlavní roli nikterak nezáří, ale slušným průměrem nic nezkazí, stejně jako pěkná Sophia Myles jako školní femme fatale. Skvěle jsou však obsazeny vedlejší charaktery, ať už jde o Malkoviche v roli horkokrevného profesora, povedená camea Jima Broadbenta, Stevea Buscemiho či Anjelicy Huston, nebo šťavnaté role fanatického studenta filmové režie Ethana Supleeho a budoucího módního návrháře Nicka Swardsona. Chcete se zkrátka pobavit na intelektuálský účet? Z tohoto Umění musí bolet vás bude bolet maximálně bránice.

Originální trailer filmu Umění musí bolet