Jestliže se Stanley Kubrick řídil mottem "Všechno už bylo natočeno a nezbývá než natočit to lépe", mantrou Williama Castlea mohla být a nejspíše i byla modifikace "Všechno už bylo natočeno a nezbývá než to lépe prodat". Snad každý film, který Castle podepsal v éře své největší slávy, vydatně těžil z jiných filmů, a rokem 1961 se dotkl hranic možného. Natočil jednak dobovou maškarádu Mr. Sardonicus, v níž bezostyšně poslepoval dohromady prvky asi deseti osvědčených hororů v čele s němým Mužem, který se směje. Především ale realizoval film, který bývá zpětně řazen k jeho nejzdařilejším, třebaže za všechen svůj kapitál vděčí o rok staršímu Psychu Alfreda Hitchcocka. Konečně, oba tvůrci se v řadě jednotlivostí inspirovali vzájemně a otázka, kdo od koho opisoval, může skončit stejně patově jako filozofický spor o evoluční prvenství slepice a vejce. Hitchcock sice příliš nezdůrazňoval, ale ani nepopíral, že k natočení (i způsobu prezentace) Psycha ho podnítil právě úspěch Castleových laciných filmů. Co kdyby ve stejně skromných, ale i stejně svobodných podmínkách jako on, ptal se sám sebe, tvořil někdo talentovaný? Výsledek, který navždy změnil tvář filmového thrilleru, všichni známe. Psycho symbolicky zařízlo dekádu pošetilých béček o šílených vědcích, strašidelných zámcích a gumových monstrech, tedy přesně tu oblast napůl komické pouťové hrůzy, které kraloval William Castle. Zatímco ostatní béčkaři (především britské studio Hammer a americká společnost AIP) otáleli a ještě nějaký čas zkoušeli ždímat odkaz Brama Stokera a Edgara Allana Poea, Castle se velmi rychle přizpůsobil novým trendům a akceptoval, že nároky hororuchtivého publika se Psychem zvýšily. Jeho filmy ze 60. let jsou proto výrazně jiné než ty předchozí. Nadpřirozené síly jsou v nich zastoupeny jen vzácně (v komediálních filmech Zotz! a The Spirit Is Willing), zlo nabírá civilnější podobu. Je jaksi reálnější, bližší všednímu světu než smyšlení bubáci a obvykle bývá ukryto přímo v rodinném nebo alespoň sousedském kruhu. Co Castleovým filmům z jedné strany ubralo na dřívější nadsázce, to jim z druhé strany přidalo na znepokojivosti a ambicích hledat pro nové vražedné zápletky nejen způsoby, ale i důvody. Někdo to rád Psycho Atraktivní blondýna se ubytuje v laciném hotelu a nabídne nosiči kufrů 2000 dolarů za to, že se s ní o půlnoci ožení. Žádné otázky, žádné závazky, peníze na ruku a anulace sňatku okamžitě po obřadu. Zřízenec s ní tedy stane před oltářem, ale sotva si řeknou "ano", novomanželka vytáhne z kabelky nůž a ubodá k smrti oddávajícího soudce. Stejně jako v Psychu vražda přichází bez průtahů a bez vysvětlení motivu. Postavu, která se jevila jako výstřední, ale sympatická, náhle sledujeme s očima navrch hlavy, lační dalších informací a hlavně vysvětlení. Prvních přibližně dvacet minut filmu už sice Homicidal do konce nepřekoná, ale z otázek, které jimi vyvolá, úspěšně těží až do konce. Druhé dějství značně zvolní tempo, což je ostatně jediný možný způsob, jak se zorientovat ve vzájemných vztazích nových figur na šachovnici. Ukáže se, že vražedkyně se jmenuje Emily a je zaměstnaná jako společnice Helgy, staré ženy, která je po mrtvici němá a upoutaná na kolečkové křeslo. Helga je bývalá chůva sourozenců Websterových, Warrena a Miriam. Warren má podle závěti svého otce získat v den svých jednadvacátých narozenin značnou sumu peněz a zdá se, že všechny tři ženy v jeho domě si od této brzké události slibují zlepšení své životní perspektivy. Jedním ze zajímavých a překvapivě vzrušujících aspektů filmu je něco, co bych v devíti případech z deseti odsoudil jako dramaturgické pochybení. V celém Homicidalu totiž stěží najdete postavu, které budete fandit nebo se bát o její osud. K obecné představě o kladné hrdince, "dívce v nesnázích", by měla nejblíže Miriam, nebýt její plačtivé pasivity a poněkud nezdravě dotěrného vztahu k bratrovi. Helga by vzhledem k ochrnutí přirozeně neublížila ani mouše (jak by řekl Norman Bates), ale z určitých indicií získáme dojem, že být jen trochu mobilnější, neštítila by se žádné špatnosti. Sám Warren, k němuž obě ženy váže jaksi cizopasnický vztah, je krajně nesympatický frajírek, který splácí světu příkoří z dětství pasivně agresivním chováním a předstíraným siláctvím. Výsledkem je ambivalentní vztah diváka k Emily. Postava šílené vražedkyně je samozřejmě negativní, ale paradoxně také jediná, která se nevejde do žádné jednoduché škatulky a která dokonce nazývá pravým jménem pokrytecké vztahy na ose Helga-Miriam-Warren. To, že se Emily chvílemi chová jako nepříčetná a jindy své činy chladnokrevně plánuje, patří k obvyklým nesrovnalostem v Castleových filmech. Její představitelka Joan Marshall (z nejasných důvodů vystupující pod pseudonymem Jean Arless) naštěstí herecky předčí některé bezradnější kolegy o kilometry, tu a tam dodává své roli nad rámec textu určitý komediální nadhled a celkově vytváří postavu, kterou byste věru nechtěli potkat v temném průchodu, ale ve filmu z ní nespustíte oči. Můžeme jen litovat, že o několik let později Marshall pověsila herectví na hřebík. Každá z postav, které jsem jmenoval, má zjevný typologický předobraz v Psychu (stejně jako několik dalších nejmenovaných), ale Homicidal je přece jen něčím víc než otrockým plagiátem. Hitchcockův a Castleův film je možné přirovnat ke dvěma pokrmům připraveným ze stejných ingrediencí, nebo ještě lépe ke dvěma různým šachovým partiím. I Homicidal patří k filmům, jejichž působivost z velké části závisí na tom, zda předem odhalíte pointu nebo ne. Podobnost se starším filmem má ale šanci diváka záhy ukolébat v dojmu, že ví, kam příběh směřuje, a následně ho překvapit z nečekané strany. Ulička srabů Nebyl by to film Williama Castlea, kdyby se obešel bez gimmicku. A protože cosi jako gimmick měl i inspirační zdroj Homicidalu, nabízí se další zajímavé srovnání s Psychem. Alfred Hitchcock byl nepochybně nekonečně lepší vypravěč, nebyl ale zdaleka tak obratný marketér jako William Castle. Psycho byl první případ, kdy slavný Angličan osobně uvedl film v traileru (prováděl budoucí publikum prostorami Batesova domu i motelu a naznačoval, jak strašné věci tam spatřil, než byla uklizena všechna krev) a poprvé byl přítomen i na plakátech. V kinosálech byly vztyčeny kartonové výřezy Hitchcocka, kterak se přísně dívá na hodinky a ručně podepsaným textem upozorňuje, že "absolutně nikdo nebude vpuštěn do sálu po začátku představení". Oba tyto reklamní triky vyzněly poněkud rozpačitě (Proč upozorňovat diváka, kde se odehraje vražda, která ho má zastihnout nepřipraveného? Proč akcentovat začátek filmu místo logičtějšího apelu "neprozrazujte pointu"?). Hitchcock přemýšlel o divákovi jako o jednotlivci, Castle měl vždy na paměti psychologii davu. Správně usoudil, že jedním z důvodů, proč se lidé chodí do kina bát a proč to dělají kolektivně, je v jistém smyslu póza - pohleďte, jak mám pevné nervy a na jak strašlivý film jsem se dodíval až do konce. Na tomto poznatku byly založeny i jiné Castleovy nápady, o kterých byla řeč ve dvou předešlých Strojích času. Tentokrát zval děsuchtivé publikum na takzvaný fright-break neboli přestávku hrůzy. V určitém místě děje se na plátně objevil ciferník odpočítávající 45 vteřin a režisérův hlas vyzýval diváky, kteří jsou příliš vyděšení, aby během časového limitu opustili kino a zachránili se tak před možnou smrtí hrůzou - to vše s příslibem vrácení vstupného. Byl to výtečný nápad, jak přimět diváky k návštěvě filmu, zbývalo ale domyslet, čím zabránit možnosti, že se budou opravdu dožadovat peněz. Řešení bylo vpravdě teatrální a nesmírně účinné. Během fright-breaku byly uličky v kinech osvětleny ostře žlutým světlem, aby si srdnatější diváci mohli ty méně odvážné dobře prohlédnout, a na podlaze byly stejně žluté šlépěje a nápisy "Jděte tudy, srabi". Na konci uličky hanby čekala žena v kostýmu zdravotní sestry, která zbabělci změřila tlak, vydala mu certifikát "Jsem posera" a doprovodila ho do kartonové budky nadepsané "Koutek srabů". Tak pokořující proces přirozeně nikdo nechtěl podstupovat, peníze zůstaly v pokladně a diváci odcházeli z kina s dobrým pocitem, jak jsou stateční. Dnes napůl zapomenutý thriller byl ve své době velice úspěšný (kritik časopisu Time ho dokonce jmenoval jako jeden z deseti nejlepších filmů roku, a Hitchcockův film překvapivě opomenul) a utvrdil Williama Castlea v tom, kudy vede nová cesta. Ozvuky Psycha a Homicidalu zarezonovaly i několika jeho dalšími filmy, především thrillerem Viděla jsem, co jsi udělal, mysteriózním snímkem The Night Walker a grande dame guignolem Strait-Jacket, o němž bude řeč příště.

Trailer filmu Homicidal