Ve svém zatím posledním režijním počinu Café Transit vypráví uznávaný íránský scenárista Kambuzia Partovi (nar. 1955) příběh ovdovělé matky dvou dcer, která se vzepře rodinným tradicím, když se po manželově smrti odmítne provdat za svého již ženatého švagra a žít s ním a jeho první manželkou a dětmi pod jednou střechou. Napětí v rodině zesílí o to víc, když se emancipovaná žena ke švagrově vzteku a ponížení rozhodne pracovat v bývalém manželově podniku, dálničním motorestu nedaleko od íránsko-tureckých hranic, který pod jejím vedením začne okamžitě prosperovat. Nelehký úděl žen v íránské společnosti a problematika potlačování jejich práv jsou témata Partovimu velice blízká a ve své tvorbě se k nim opakovaně vyjadřuje. Značně kriticky se s nimi vyrovnával například ve svých pravděpodobně nejznámějších scenáristických počinech - Kruhu (2000) režírovaném Jafarem Panahim (ten na Café Transit spolupracoval jako střihač) a ve snímku Man, taraneh, panzdah sal daram (I Am Taraneh, I Am Fifteen Years Old, 2002) Rasula Sadrameliho. Konvence, kterými jsou ženy v íránské společnosti svazovány, a striktní zákazy, které omezují jejich svobodné rozhodování a jež západnímu člověku musí často nutně připadat absurdní, však v Café Transit nepodrobuje až tolik otevřené kritice. Jinak by se snímku dříve zakazovaného tvůrce (Kruh) v Íránu jen těžko dostalo takové přízně (na teheránském Fajr Film Festivalu mu byla udělena cena za scénář a hlavní ženský herecký výkon) a stěží by byl vybrán jako reprezentant tamní kinematografie do oscarového klání v kategorii nejlepší zahraniční snímek pro rok 2007. Jednání Partoviho hrdinky, která odmítá dodržovat pro ni nepochopitelné tradice a chce žít sama a po svém, lze ovšem interpretovat hned z několika úhlů. Zatímco západní divák si její chování může číst jako zřetelný projev emancipace, touhy po svobodě a celý snímek vnímá jako jasnou kritiku společenských poměrů v islámské zemi, íránské publikum si především díky postavě autoritářského hrdinčina švagra, který ji neustále usměrňuje a pokouší se ji vrátit na "správnou" cestu, může snímek snadno interpretovat ve smyslu potlačování rebelie a "nastolování pořádku". Odmítavý postoj Reyhan (Fereshteh Sadre Orafaiy) vůči útočišti, které ji u sebe švagr Nasser (Parviz Parastui) nabízí, je totiž objasněn její neznalostí tradic, které manželova rodina uctívá (žena pochází z jiného regionu). I když její vystupování v očích švagra a ostatních příbuzných působí nepřijatelně a urážlivě, v důsledku nic špatného nedělá. Přestože veskrze mužským návštěvníkům jejího motorestu je zřejmé, že tak chutně může vařit jen žena, Reyhan jim nikdy neukáže svou tvář, neboť zásadně neopouští prostory svého království - kuchyně. Nasserova nápomocná gesta taktéž odmítá se vší zdvořilostí. On však nedokáže snést pomluvy, které se šíří o ní a jejím hostinci otevřeném návštěvníkům z rozličných zemí Evropy a Asie, který navíc zdařile konkuruje jeho vlastnímu podniku. Trpělivost s tvrdohlavou ženou mu postupně dochází a rozhodne se proti ní podniknout zásadní krok. Kosmopolitního ducha snímku dodávají i postavy řeckého řidiče kamionu a ruské dívky, která utekla z domova, jež se s Reyhan navzdory patrné jazykové bariéře okamžitě sbližují. Přestože si tito tři lidé navzájem vůbec nerozumí, dochází mezi nimi k emocionálnímu souznění. Nejvýstižněji je vidět ve scéně, v níž si obě ženy vzájemně pláčou na rameni a povídají si o svém trápení, aniž by jedna rozuměla slovům té druhé. Všechny totiž spojuje obdobná životní zkušenost pramenící ze ztráty blízké osoby a s ní spojeného poklidného místa ve společnosti a na světě vůbec, které se nyní usilovně snaží najít.

Vzpomínkami řeckého řidiče Zachariase, který se do Reyhan nešťastně zamiloval, a ruské dívky Sviety, pro niž Reyhan ztělesňovala ztracenou matku a starší sestru zároveň, je ostatně celý snímek rámován. Jak to s těmito postavami nakonec dopadne, lze taktéž vytušit z úvodního flashforwardu Nasserova monologu přesvědčujícího úředníky, aby Reyhanin podnik zavřeli. Přesto však závěr filmu není vůbec jednoznačný - dává nám naději, že Reyhan, která se jen tak nevzdává, svůj boj možná jednou vyhraje.