Šedesátá léta minulého století byla bouřlivým obdobím snad na celém světě - v USA se dožadovali svých práv občané tmavé barvy pleti, studentské nepokoje zasáhly Francii, Československo prožívalo své Pražské Jaro a v Západním Německu se milenecký pár Bernward Vesper a Gudrun Ensslin snaží bojovat proti konformitě tamní společnosti a popírání některých skutečností. Nejprve vydávají kontroverzní knihy, posléze nachází pro své myšlenky další spřízněné duše a odtud už je jen krůček k nějakým aktivním činům. A právě tato dvojice je ústředním bodem snímku Kdo, když ne my, kterým na celovečerním poli debutuje zkušený německý dokumentarista Andres Veiel. Je poměrně logickou volbou, že se částečně drží svého řemesla a vychází zde ze skutečných historických událostí, které se snaží zrealizovat pro co nejširší spektrum diváků. A na začátku se mu to poměrně daří, protože rovnou představuje obě klíčové postavy a během úvodních pár desítek minut je okamžitě nechá bláznivě zamilovat a zaníceně diskutovat o literatuře. On vůbec celý start filmu je tím nejzajímavějším, co bude k vidění. Všechno se děje rychle, ale naprosto srozumitelně a přirozeně a probírají se tu témata, která mají hloubku a myšlenku. Nejúžasnější jsou scény, kdy se oba protějšky setkávají se svými rodinami - Bernwardův otec je bývalý prominentní básník a tvrdý zastánce nacismu (právě jeho knihy posléze nově zřízené vydavatelství vydá jako první) a on se ho snaží všemožně hájit, ač ví, že toto smýšlení není úplně nejlepší. Otec Gudrun je naopak zapřísáhlý odpůrce zrůdného režimu, který ale zároveň v době války narukoval a se zbraní v ruce tiše panující režim toleroval. Ona se zase pokouší vypátrat, jakou přesně vykonával ve Třetí říši funkci. Jejich vzájemné konfrontace při slavnostním obědě jsou precizně zvládnuté, mají náboj a lehce se otírají o věčný problém toho, zda by děti měly nést vinu za hříchy svých rodičů. Všechno funguje i díky skvěle vybraným hercům. August Diehl i Lena Lauzemis odvádějí precizní a zároveň také civilní výkony, diváci tudíž nebudou mít absolutně problém jim jejich revoluční myšlení uvěřit. Ona potřebná vzájemná chemie taktéž funguje, takže není na co si stěžovat. A právě oni dva do značné míry drží film i v jeho slabších chvílích. A ty bohužel přijdou dost brzy. Veiel se ve své snaze o dokumentárnost a autentičnost celkem topí, což je hodně velká škoda. Postupem času se totiž vztah dvou ústředních hrdinů začne omezovat jen na věčné hádky a následné opouštění a opětovné návraty. Ono to není úplně špatně, ale diváka zajímá spíš jejich politická aktivita než soukromý život, který navíc s přibývajícími léty ztrácí na atraktivnosti a mění se v nezajímavou repetici. Trošku také zamrzí fakt, že režisér podlehl snaze o atraktivitu a naplnil film dost samoúčelnými erotickými scénami, které samotný příběh vůbec nikam neposouvají. Je znát, že tvůrce natočil jakýsi kompromis, který by měl být určen co nejširšímu diváckému spektru. Postupně tak mizí nastolené myšlenky a otázky, jež zůstávají nezodpovězeny, a pouze se střídají tu více, tu méně zajímavé výjevy ze života skupinky revolucionářů. Na konci šedesátých let se Vesper a Ensslin spojují se známým revolucionářem Andreasem Baaderem v podání taktéž velmi dobrého Alexandera Fehlinga. To by sice mělo přinést určité osvěžení do nastoleného stereotypu, tvůrcům se ho ale bohužel nedaří prodat. Důvod je jednoduchý - ve snaze o sdělení maximálního množství informací a událostí nedávají příliš nahlédnout pod pokličku a počáteční motivace postav je pryč. Stávají se z nich pouhé figurky, které ke vší škodě působí jako blázni bez reálných cílů (neznám ale přesně historické souvislosti, takže je možné, že to tak opravdu bylo). Aby toho nebylo málo, skáče se tu hodně v časových obdobích a orientace v nich není jednoduchá. Naštěstí to trošku ulehčují montáže sestavené z reálných dokumentárních vložek, které uvozují ten který rok tou nejzásadnější událostí a fungují naprosto perfektně. Tady je minulost dokumentaristy jasně patrná. Je opravdu škoda, že se Veiel pokusil zavděčit úplně všem. Náznaky kvalitní filmařiny tu jsou, některé kamerové záběry jsou formálně vytříbené, hudební doprovod je pečlivě a zcela přesně vybraný a některé nastolené otázky určitě nenechají diváka v klidu a donutí ho trošku přemýšlet. Radost udělají i již zmiňované herecké výkony vesměs neznámých tváří, které jen dokreslují celkový autentický dojem. O to víc pak logicky mrzí veškeré chyby, které nelze opomenout.

Český trailer filmu Kdo, když ne my Kdo, když ne my určitě není špatný film a své kvality a částečně také vzdělávací hodnoty nepochybně má. Doplácí ale bohužel na snahu tvůrců zavděčit se úplně všem, což nikdy není dobře. Na náročnějšího diváka tak je výsledek málo umělecký a povrchní, na jeho méně náročný protějšek zase zbytečně složitý a překombinovaný a až příliš dlouhý. Všichni si tak raději znovu pustí atraktivnější Baader Meinhof Komplex. Obrovská škoda.