Dne 27. prosince tomu bylo přesně 110 let, co se narodila jedna z hereckých legend - Marlene Dietrich. Původem německá herečka více než půl století pózovala před objektivy fotoaparátů a kamer a nesmazatelně se zapsala do filmové historie. My jsme se u příležitosti tohoto výročí rozhodli zmapovat její filmový odkaz v podrobném manuálu.
Legenda opředená mýty. Sexbomba třicátých let, loutka v režii
von Sternberga. Atraktivní a nezávislá kráska s nezaměnitelným hlasem, tváří a dlouhýma nohama. Žena vamp v mužském oblečení dráždící nejen pánské osazenstvo. Zpívající herečka, hrající zpěvačka. Sen nejednoho amerického vojáka.
Byť zdaleka nebyla nejlepší herečkou a vlastně nikdy se jí pořádně nepodařilo vymknout zavedenému typu, rozhodně jí nelze upřít výjimečné kouzlo osobnosti, díky kterému byla, je a bude zbožňována zástupem (nejen) filmových fanoušků. Jejího díla neznalý český divák ji může obdivovat například díky kolekci filmů, které u nás vydala společnost MagicBox, případně vyhledat jiné, zahraniční kolekce obdařené českými titulky. Co při jejím objevování rozhodně nepřehlédnout a čemu se bez výčitek vyhnout, poradí následující řádky.
KROK 1: ZÁSADNÍ FILMY, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT ANEB MARLENE VE STERNBERGOVĚ REŽII
Marlene Dietrich často mystifikovala o svém životě (s postupujícím stářím například mlžila o svém skutečném datu narození) a osobně přiživovala i všeobecně známé legendy o tom, kterak ji
Josef von Sternberg stvořil. Říká se, že
Sternberg herečku objevil pro filmové plátno a dal jí image ďábelsky krásné svůdnice. Jeho zásluhy na úspěšné kariéře
Marlene Dietrich jsou samozřejmě nesporné, nicméně hereččino jméno mělo v Berlíně jistou reputaci již před tím, než se na přelomu dvacátých a třicátých let objevila v jím režírované adaptaci románu Heinricha Manna
Modrý anděl.
Dietrich měla v té době již za sebou hlavní role v několika německých filmech a dobře si vedla na kabaretní scéně. Právě v muzikálové revue
Two Bow Ties Sternbergovi učarovala a ten se jí rozhodl svěřit roli kabaretní zpěvačky Loly-Loly, která umí svého sex-appealu využít v osobní prospěch a přivede na společenské dno respektovaného učitele (
Emil Jannings).
Role krásek pochybných mravů, po nichž muži prahnou, byly pro ranou hollywoodskou kariéru
Marlene Dietrich určující. Americká image
Marlene Dietrich jako "prostitutky se srdcem na dlani" ve
Sternbergových filmech nejprve slavila obrovský úspěch. V
Maroku (1930) se její kabaretní zpěvačka rozhodne následovat milovaného legionáře do pouště, v
X – 27 (1931) jako špiónka kvůli lásce zradí zemi a pro záchranu milovaného muže je odhodlána položit oběť i v
Šanghajském expresu (1932). Pak však přišla
Plavovlasá Venuše (1932), v níž se kabaretní zpěvačka
Dietrich sníží k prostituci, aby zachránila nemocného manžela. Pro
Sternberga a jeho dvorní herečku znamenala první divácký neúspěch a studio Paramount se je poprvé pokusilo rozdělit (
Dietrich točí s
Roubenem Mamoulianem Píseň písní, 1933).
Pompézní návrat dvojice posléze představila
Rudá carevna (1934), v níž
Sternberg herečku transformoval do svůdnice z řad ruské aristokracie. Přestože byl snímek vnímán jako
Sternbergův nejlepší od dob
Modrého anděla, v kinech opět propadl. Na jeho neúspěchu se kromě nedávno uvedeného, tematicky příbuzného snímku
The Rise Of Catherine The Great (1934) z produkce
Alexandra Kordy podepsala i skutečnost, že diváci nepřijali
Marlene Dietrich jako ženu, která na poslední chvíli neobjeví lásku. Obdobným fiaskem skončil i následující
Sternbergův film
Žena a tatrman (1935), v němž režisér z herečky udělal cynickou, bezcitnou kreaturu (viz originální název The Devil Is A Woman), která si srdce diváků taktéž nezískala.
Marlene Dietrich si definitivně vysloužila přezdívku "box-office poison" a její spolupráce s
Josefem von Sternbergem skončila.
Jejich společné filmy však pro oba představovaly vrchol kariéry. Ačkoli
Sternberg nikdy nebyl poutavý vypravěč a jeho filmy často trpěly dějovou prázdnotou, měl neuvěřitelné vizuální cítění. Právě dokonalá souhra světla a stínu je v jeho filmech s
Marlene Dietrich oceňována nejvíce. Proto vám v paměti spíše než příběh a dějové zvraty zůstanou dokonale nasvícené obrazové kompozice
Marlene Dietrich s její pověstnou aureolou kolem zlatavých kadeří.
KROK 2: VÝJIMEČNÉ FILMY, KTERÉ BYSTE MĚLI VIDĚT ANEB MARLENE KOMEDIÁLNÍ
Zatímco
Sternberg v
Marlene Dietrich ztratil velkou inspiraci a jeho kariéra postupně upadala, herečka jakoby rozkvétala. Izolace od
Sternberga a spolupráce s jinými režiséry její kariéře skutečně prospěly. Byl to především
Ernst Lubitsch, kdo měl velký podíl na objevení jejího komediálního talentu. Právě on byl totiž supervizorem
Borzageho romantické komedie
Pokušení (1936), v níž byla
Marlene Dietrich v roli prohnané zlodějky šperků po šesti letech znovu spojena s
Garym Cooperem (poprvé spolu hráli v
Maroku). O rok později ji pak sám režíroval v další romantické komedii
Anděl (1937), kde si jako manželka diplomata byla nucena vybrat mezi dvěma muži.
Nálepky "box-office poison" ji ovšem zbavila až westernová komedie
Destry (1939) režírovaná
Georgem Marshallem. Přestože její spojení s tehdy začínajícím
Jamesem Stewartem působilo poněkud neobvykle (později si spolu zahráli ve snímku
Henryho Kostera No Highway In The Sky, 1951), role temperamentní barové zpěvačky Frenchy
Marlene Dietrich vrátila hvězdný status a dodnes zůstává jednou z jejích nejpopulárnějších.
Možnost rozvíjet nesporné komediální nadání dal herečce i režisér
Mitchell Leisen ve dvojici filmů
The Lady Is Willing (1942) a
Zlaté náušnice (1947). Zatímco v prvně jmenovaném ztvárnila svéráznou, tvrdohlavou herečku, která si jednoho dne domů přinese cizí dítě, ve druhém zaujala ve svém pravděpodobně nejvýstřednějším kostýmu cikánské věštkyně. Důležitá pro ni byla i spolupráce s dalším velkým komediálním režisérem
Billym Wilderem, v jehož dramatu
Zahraniční aféra (1948) i přes původní odmítavý postoj ztvárnila bývalou nacistku a který ji ve druhé polovině padesátých let, kdy její herecká kariéra pozvolna upadala, svěřil jednu z hlavních rolí ve
Svědkovi obžaloby (1957; psali jsme o něm ve Stroji času, více
zde).
Do výrazných vedlejších dramatických rolí ji v pozdní kariéře obsadili i
Alfred Hitchcock (
Hrůza na jevišti, 1950),
Fritz Lang (
Ranč zločinců, 1952),
Orson Welles (
Dotek zla, 1958; více o něm
zde) a
Stanley Kramer (
Norimberský proces, 1961).
KROK 3: FILMY JEN PRO FANOUŠKY ANEB MARLENE JAKO FETIŠ
Ve filmografii
Marlene Dietrich lze najít i řadu dějově "prázdných" filmů fetišisticky oslavujících hereččinu krásu. Zatímco ty
Sternbergovy se dají oceňovat pro inovativní užití výrazových prostředků, ostatní mohou zaujmout snad jen nejskalnější příznivce její osoby. Například
Zahrada Allahova (1936), v níž
Dietrich se zběhlým mnichem
Charlese Boyera hloubá uprostřed pouště o lásce, vzbudí diváckou pozornost jen technicolorovými obrazy, které hereččinu krásu poprvé ukázaly v barvě. Vyprázdněně působí i britská produkce
Rytíř beze zbraně (1937), která dramatické revoluční události v Rusku konce desátých let vypráví zcela nedramaticky.
Náboj a spád rovněž postrádá komornější
Manpower (1941) vyprávějící nijak originální příběh ženy mezi dvěma muži-kamarády či podobně laděný
Pittsburgh (1942), jeden ze tří snímků, v nichž si
Marlene Dietrich zahrála s mladým
Johnem Waynem. Nejodstrašujícím příkladem však zůstává nejnudnější dobrodružná podívaná
Kismet (1944) od
Williama Dieterleho, kde se hereččina přítomnost na plátně (jež se mimochodem dá spočítat na prstech jedné ruky) v masce orientální tanečnice omezuje pouze na ostentativní exhibici jejích pověstných dlouhých nohou.
Jen k očím fanoušků dnes rovněž směřují i hereččiny rané němé filmy natočené v Německu, které by bez její účasti kvůli své průměrnosti pravděpodobně nestály za větší pozornost. Na několika snímcích z konce dvacátých let, v nichž si
Marlene Dietrich vysloužila výraznější vedlejší či hlavní role, jako např.
Café Electric (1927),
Já líbám ručku vám, madam,
Žena, po níž muži prahnou,
Loď ztracenců a
Noci lásky (všechny 1929), můžete zkoumat její
Sternbergem zatím nepoznamenané herectví, v němž se podle hlasů řady soudobých kritiků snažila napodobit svoji pozdější rivalku
Gretu Garbo.
KROK 4: FILMY PRO ZVĚDAVCE ANEB MARLENE OČIMA DRUHÝCH
Pokud se o fenoménu
Marlene Dietrich chcete dozvědět více, určitě směřujte svou pozornost na zajímavý dokument z roku 1984 v režii rakouského herce
Maximiliana Schella nazvaný prostě
Marlene, v němž zestárlá herečka s notnou dávkou (sebe)kritiky vzpomíná na své filmy a kolegy, a přitom tvůrcům nedovoluje zabrat na kameru svou zestárlou tvář.
Její hudební dráze a podpoře spojeneckých vojáků za druhé světové války je pak především věnován dokumentární snímek
Marlene Dietrich: Her Own Song (2001), který vznikl při příležitosti stého výročí od jejího narození. Přestože někoho může obohatit o nové informace z jejího osobního života, snímek ztrácí především na tematické nesourodosti a nedostatku odstupu, kteří si její příbuzní jako tvůrci nedokázali vytvořit (režisérem a koproducentem byl hereččin vnuk
David Riva; na kameru rovněž promlouvá její dcera
Maria Riva, její synovec či syn
Josefa von Sternberga).