Čeho si nejdříve povšimneme na francouzském snímku Lurdy? Až úzkostlivě věcný, místy dokonce protokolární obraz francouzských Lurd, světoznámého poutního místa proslaveného nadpřirozenými uzdraveními, se vyhýbá zaujetí vyhraněného stanoviska. Hned na počátku se dozvíme, že mimořádné změny zdravotního stavu zkoumá komise, že ne každé zlepšení je trvalé - a že panuje velká opatrnost v uznávání případných zázraků. Režisérka Jessica Hausner zaznamenává hlavně vnější tvář dění, zachycuje všední chod městečka i osudy jeho dočasných návštěvníků, často výprav zde ubytovaných, o které pečují vybrané ošetřovatelky. V dlouhých záběrech zachycuje téměř ritualizované počínání, často provázené mariánskými modlitbami ("Zdrávas Maria, milosti plná...") a prosebnými litaniemi, zní i velebná hudba, zvláště Ave Maria. Nevzrušivě pohlédneme na hromadné prostírání jídelny, společné výpravy do posvátné jeskyně včetně "dotýkání" nebo rozmluvy s duchovními, kteří trpělivě zdůrazňují, že nemocní nejprve musejí uzdravit svou duši, nikoli tělo. A vskutku je toho zapotřebí: mnozí svůj úděl vnímají nedůtklivě, jako křivdu, obtížně se smiřují se stavem, že postiženi jsou oni a nikoli někdo jiný. Sylvie Testudová (již si pamatujeme zejména z hořké komedie Strach a chvění a rovněž ze životopisu Edith Piaf) tu ztělesňuje Christine, ženu až ke krku ochrnutou kvůli roztroušené skleróze. Zůstává upoutána na invalidní vozík, s rukama zkroucenýma v pěst, zcela odkázaná na cizí pomoc, od ulehnutí na lůžko po přijímání potravy. Přesto aspoň navenek zůstává vyrovnaná a jakoby smířená se svým osudem, jedná dokonce s určitou noblesou, v níž se mísí pokora se sebevědomím, naznačující tak odhodlání uniknout zoufalství. Režisérka sleduje jak svou hrdinku (včetně výtky, že zavezení co nejblíže ke knězi sloužícímu mši sotva povede ke včasnějšímu uzdravení), tak drobné příhody kolem ní, milostná zahledění i žárlivé reakce, také přepínání sil vedoucí ke zhroucení, zejména postarší lidé až pověrečně si vyprávějí o zázracích a nedočkavě na ně čekají, škodolibě glosují, nakolik si kdo zaslouží nebo nezaslouží uzdravení. A jednoho dne Christine pocítí div: nejprve pohne rukou, aby se mohla dotknout stěny jeskyně, poté cítí, tak dokáže opět ovládat celé tělo. Vstává z vozíku, dokonce se účastní společného výletu do míst s nádhernou vyhlídkou do krajiny, dokonce si zatančí. Vracejí se jí milostné touhy. A nikdy se nedozvíme, zda pád na tanečním parketu byl následek škobrtnutí nebo naopak příznak vracející se choroby. Každopádně Christine opět usedá do bezpečí přistaveného vozíku. Film upozorňuje, že člověk prožívá největší zklamání, ba otřes tehdy, ukáže-li se, že zlepšení stavu bylo dočasné. Zvlášť viditelné je to v případě matky mentálně postižené dcery, jíž se pokleslý, zasliněný koutek úst narovná provázen jakoby rozjasněnými smysly, aby se zanedlouho opět rozprostřel původní mátožný stav. Film se dotýká i samého prožitku víry, když po opětovném zhoršení nemoci zazní chlácholivý odkaz na vyšší moc "On za to nemůže" provázený skeptickým dotazem "A kdo tedy?".

Český trailer filmu Lurdy Lurdy nehledají ani neposkytují jednoznačné odpovědi, snaží se hlavně přiblížit výjimečný duchovní rozměr celé lokality, prodchnuté zjitřenou vírou i očekáváním. Možná právě zde nejsilněji platí "věř a víra tvá ti pomůže", i když třeba ne trvale a jednoznačně. Naděje i zklamání návštěvníků však Hausnerová pojednává příliš tlumeně, jakoby odtažitě, až se z jejího vyprávění vytrácí živelná touha žít.