Film nahlíží na tyto události výhradně z perspektivy svých anti-hrdinů, přičemž hnací silou vyprávění je dynamika jejich vzájemného vztahu. Jaroslav je v příběhu vykreslen jako naivně zamilovaný a oddaný muž, jenž pro svou partnerku udělá cokoli, aby ji neztratil. Po dopadení policií se dokonce snaží Danu krýt a vzít vše na sebe. Dana ve filmu vystupuje naopak jako zdatná manipulátorka a sociopatka, která Jaroslava zneužívá k dosažení vlastních cílů a svou roli sériové vražedkyně unikající před spravedlností si vyloženě užívá. Ze snímku je znát záměr ukázat Danu jako osobu, která nalezne v likvidaci starších lidí vzrušení a uspokojení, nejen z lehce nabytých peněz či cenností uschovaných v jejich obydlích, ale i z pocitu moci nad bezbranným člověkem, jenž toho pro svou záchranu není schopen vykonat mnoho.

Film záměrně neposkytuje o svých postavách žádné informace ohledně jejich minulosti. Nezabývá se okamžikem jejich seznámení, schválně opomíjí to, jaký život předtím vedly a čím si musely projít. Nenechává je vracet se k vlastní minulosti ani v rámci dialogů. Z jedné scény v tanečním klubu si nikdo neodvodí, že Dana měla za sebou neúspěšnou zahraniční kariéru barové tanečnice. Zcela zamlčet veškerý kontext není chybný postup, naopak je poměrně přínosné, že snímek nejde cestou širšího pohledu na dvojici vrahů, jenž by je potenciálně mohl prezentovat jako oběti následků, které na ně mělo dětství, dospívání nebo život v určitém typu prostředí. Zároveň je to ale činní ploššími postavami, definovanými jen jednoduchou psychologií a toxickým závislostním vztahem.

Vykreslení obou manželů tak sklouzává ke stereotypům chladnokrevné mrchy, která prospěchářsky využívá slabosti ostatních, a prostoduchého submisivního muže, jenž ve jménu upřímných citů bezmyšlenkovitě naplňuje přání své milované partnerky. Přitom obraz čirého zla vyvěrajícího z primitivního uvažování a naprosté bezcitnosti by měli naplňovat oba manželé. Z postavy Jaroslava ale film de facto částečně smývá část viny tím, že v jeho příběhu vystupuje jako tupá loutka, co pouze plnila příkazy cílevědomější a o trochu bystřejší ženy. Oproti Daně mu je více lidskosti dopřáno i skrze občasné výčitky svědomí a projevy lítosti nad vlastními činy.

Struktura vyprávění podléhá tomu, že po přípravě na vraždu pochopitelně následuje vražda samotná, načež se manželé Stodolovi na střídačku hádají či ubezpečují o své lásce, než se na obzoru objeví nová příležitost k zabíjení, a tak stále dokola. Repetitivní schéma se z toho nestane díky tomu, že se významně liší způsoby zabití, vzhled jednotlivých lokací i důvody hádek, nehledě na další ozvláštňující momenty, jako je svatba nebo stěhování do nového bytu. Zobrazení jednotlivých vražd vychází ze skutečných faktů, byť na sto procent se snímek reality nedrží a zejména v detailech týkajících se soužití a soukromí manželů Stodolových se uchyluje k fabulaci (nejde ostatně o dokument).

Větší mrazení než samotné vraždy (natočené v podstatě decentně a neexplicitně) kupodivu způsobují scény následující těsně po nich, v nichž si manželé bez okolků snědí ještě teplou večeři svých obětí, nebo když se Dana uloží ke spánku v posteli, z jejíž mrtvé majitelky ve vedlejší místnosti vytéká krev. Filmové zpracování zaujme soustředěnou režií, která si zakládá na konzistentní chladné šedivé atmosféře plné bezútěšnosti, a hereckými výkony, kdy především Lucie Žáčková předvádí úctyhodně širokou paletu výrazů a vyniká jako na pohled obyčejná a mile vystupující žena, která se však umí proměnit v sadistickou a nelítostnou bestii. Manželé Stodolovi jsou nepříjemným filmem, na čemž má podíl jak jeho téma, tak divácky nevstřícné pojetí.

Vyjma hereckých výkonů a několika chvályhodných režijních voleb ale snímek nenabízí nic dalšího, čím by uspokojil jinak než jen jako ilustrace přes dvacet let starých událostí. Nezapůsobí vizuálním stylem, inovativním tvůrčím přístupem a až na výjimky ani intenzitou zobrazovaných situací. Postavy oproštěné od vlastní minulosti a hlubšího ponoru do jejich motivací vyznívají jednorozměrně, na vhled do duše či mysli sériových vrahů to nestačí. Snímku schází jakýkoli přesah – nepůsobí dojmem, že by se skrze příběh vraždících manželů snažil vyjadřovat ke stavu společnosti, a vzhledem k cílené absenci kriminální vyšetřovací linie nemíří ani ke kritice institucí či policie, která se v jejich případu dopustila značného množství pochybení. Je tak otázka, jestli si divák z filmu odnese něco víc než otřepané sdělení, že zlo dřímá i ve zdánlivě obyčejných lidech, a tudíž nikdy nemůžete věřit cizímu člověku (natož si ho naivně zvát k sobě domů za to, že vám pomohl odnosit nákup).

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]