Cílem dokumentaristů nebylo vytvořit oslavný medailonek, jenž by nabídl průřez Vémolovou zápasnickou kariérou. Ze samotných zápasů je ve filmu vidět naprosté minimum. Mnohem více záběrů zachycuje spíše vyčerpávající přípravu na zápasy a náročný trénink, nejvíce času ale snímek věnuje Vémolovu osobnímu životu a jeho vyprávění o minulosti, které dává nahlédnout pod pokličku jeho prvotních úspěchů a následného vzestupu. Michal Samir měl díky dlouholetému přátelství s Vémolou šanci zachytit i poměrně intimní situace v jeho životě, jako třeba žádost o ruku, tajnou svatbu, vánoční večeři s rodinou nebo oslavu narozenin. O nějakou vyloženě hloubkovou sondu do zápasníkova soukromí se ale nejedná, všechny záběry byly pořizovány zjevně se souhlasem protagonistů a byť jsou mnohé z nich unikátní, tak neodhalují nic zásadního, co by se o Vémolovi nevědělo už dávno.

Z natočených scén vyplývá především to, že Karlos Vémola je muž velkého ega, jehož život se točí kolem touhy vítězit, a je odhodlaný tomu mnoho obětovat a hodně dřít, často na hranici fyzických možností. Krom toho je ale také mistr v budování vlastního obrazu, věhlasu a kultu osobnosti, co se obklopuje luxusem a zakládá si na co největší majestátnosti a megalomanii. Film se sice skrze různé filmařské postupy a styl vyprávění snaží mírnit senzačnost svého námětu, zároveň ale chce být divácky atraktivní, takže do určité míry přebírá Vémolovu bombastičnost, prvoplánovou údernost, zaměření na povrchní pozlátko a schopnost účinné sebe-propagace.

Na jednu stranu láká diváky na film epický plakát, na němž sedí Vémola v zápasnickém úboru na zlatém trůnu, kolem sebe má sochy lvů, tygrů a krokodýlů a v pozadí dlí antičtí válečníci. Na stranu druhou filmaři ironizují mnohé scény z Vémolova života pomocí tematicky zvoleného hudebního podkresu (písně „Chtěl jsem mít“ od kapely Turbo a „Zůstanu svůj“ od Karla Gotta), legračních existenciálních komentářů z GPS navigace („Sjel jste z cesty, otočte se.“) nebo kontrastního střihu (třeba když Karlos obléká štěňátko do svetříku a hned v následující vteřině udílí protivníkovi rány do zkrvaveného obličeje). Všechny tyto volby balancují na hraně mezi záměrnou podvratností a autorskou schizofrenií.

Struktura filmu je hodně těkavá, jak se místy až nepřehledně přepíná mezi různými motivy, aniž by byl některý z nich dostatečně vytěžen. O velké množství témat, která by teoreticky mohla rozdmýchat kontroverzi nebo nějak ublížit pověsti hlavního protagonisty, se snímek pouze letmo otírá, ať už se jedná o Karlosův půlroční pobyt v britském vězení, problematický vztah s otcem, neméně problematický vztah s mladším bratrem, přátelské pouto s nechvalně proslulým podnikatelem Ivem Rittigem nebo cokoli jiného. Film pokaždé raději utíká do bezpečnějších vod a opakovaně se vrací k archivním záběrům, v nichž Vémola předvádí svaly coby profesionální kulturista nebo přichází do bojové arény s maskou Terminátora, jenž definoval jeho přezdívku. Výraznější otevřenost od dokumentu tohoto typu bohužel čekat nelze, a upřímnost jen v rámci mezí.

Karlos je tak nepřekvapivě dokumentem určeným především pro fanoušky Karlose Vémoly a pro příznivce MMA. Pro ostatní (i pro zvědavce, kteří zápasníka znají pouze z titulků bulvárních plátků jako extravagantního boháče a chovatele exotické zvěře) bude dokument především zábavným náhledem do lehce bizarního panoptika výstředního životního stylu určovaného mužem, co si libuje ve zlaté barvě, v obývacím pokoji má akvárium se žraloky a životní partnerky si vybírá podle toho, aby co nejvíc připomínaly blonďatou silikonovou modelku Pamelu Anderson. Boj o nějaké nosnější téma ale snímek prohrává, jelikož o fenoménu MMA toho řekne pramálo a u titulního Karlose se nakonec omezuje jen na nepříliš objevný (byť jistě obdivuhodný) příběh o schopném sportovci, který to dotáhl mezi světovou špičku. [Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Originální trailer k filmu Karlos