Musím objektivně přiznat, že nejsem úplně kompetentní osobou k hodnocení tak rozsáhlé fantasy ságy, jakou bezesporu Hra o trůny je. Před prvním dílem jsem dokonce zvažoval, zda dokážu coby člověk, který sotva dokoukal Pána prstenů a veškeré vymyšlené světy jsou mu cizí, o tomto seriálu z produkce HBO vůbec psát. Po deseti zhlédnutých dílech se zamýšlím, že kvůli podobným pochybovačům, kteří seriál rovnou odsoudili kvůli neoblíbenosti daného žánru, se z něj možná nestala taková globální událost, jakou by si svými kvalitami zasluhoval. Nehodlám vás dusit neurčitými větami až k závěrečnému odstavci - Hra o trůny předčila jakákoliv má očekávání stran veškerých technických i příběhových aspektů a jednoznačně se stala zatím nejlepším seriálem roku. Spíše než velebit bych v dnešním článku chtěl poukázat na různé určitosti, které mě na pojetí seriálu nejvíce zaujaly, a trošku si přitom popřemýšlet do budoucna. Předem upozorňuji, že jsem člověk netknutý Martinovou ságou, a další text tak bude zcela určitě obsahovat mnoho spoilerů a je určen pro čtenáře, kteří první sezonu viděli také. Nečekejte tedy klasickou recenzi se závěrečným hodnocením, ale spíše blogový příspěvek seriálového fanouška. O několikadílné sáze od George R. R. Martina, ze které Hra o trůny vychází a nejspíše ještě pár sezon vycházet bude, jsem se dozvěděl až v souvislosti s chystaným seriálem. Když jsem přitom zapátral ve svém čtenářském deníku, k mému překvapení jsem v něm dvě Martinova díla našel, a to navíc s poznámkou, že se mi velice líbila. První z nich jsou povídkové Písně mrtvých. Tato šestice krátkých příběhů koliduje mezi dramatem a žánrem sci-fi a pokud bych měl některou z povídek vypíchnout, byla by to nejspíše Opičí kúra. V té hlavní hrdina dostane tip na nový lék na hubnutí - na ramena mu kdosi nainstaluje neviditelnou opici, která mu z ruky sebere a sní jakýkoliv pokrm, na nějž má právě chuť. Své doporučení ale směřuji především ke druhé z knih, fantasy hororu Sen Ockerwee (čti sen o krvi), v němž se obstarožní kapitán vydává na parník s hromadou upírů. Sen Ockerwee je jednou z nejděsivějších a nejzajímavějších knih, které jsem kdy přečetl, a dovedl bych si ji představit jako jedno z dalších děl televize HBO. Tolik ovšem k mým zbožným přáním a literárním zkušenostem. Ačkoliv jsem zmiňoval mé pohrdání žánrem fantasy, i přesto dokážu ocenit kvalitní zpracování a vím, že natočit tak náročné látky s vymyšlenými lokacemi a všelijakou havětí, aby nepůsobily směšně a daly se brát vážně, chce doopravdy tvůrčí um. Peter Jackson se svou prstenovou trilogií je dosud jediný, kdo dokázal dospělé fantasy vdechnout život a jiným látkám (jako například Zaklínači) to doposud stále sluší více na monitorech počítačů. G. R. R. Martin a vlastně i Andrzej Sapkowski jsou však spisovatelé z poněkud jiného ranku než Tolkien a zatímco Pán prstenů je i přes epické bitevní scény stále spíš pohádkou o malých hobitech, Hra o trůny je mrazivou řezničinou, ve které se divoce souloží, a to dokonce i incestně. Ze znalosti Martinova díla navíc vím - a scénář první série mě v tom utvrdil -, že Martin si libuje v nečekaných zvratech a bez mrknutí oka zabije kladnou postavu. S libostí mele žánrová klišé, kombinuje rozdílné světy (divochy, rytíře a jakési zombie za zdí) a dělá sympaťáky z postav, u kterých byste to čekali jen sotva. Hlavním scenáristou seriálu je David Benioff, člověk zodpovědný například za Hranici života nebo scénář k Troji. Společně s debutantem D. B. Weissem a autorem předlohy Martinem se jim povedlo první z knížek nacpat do desetidílné série se spádem a důrazem na postavy. Těch je ve výsledku v seriálu přespříliš, leč doufejme, že některé vyniknou v dalších sériích, a jejich životní příběhy jsme tak neposlouchali zbytečně. Příjemným faktem i přesto zůstává, že až na několik výjimek není seriál upovídaný a neutápí se v mohutných dialozích vysvětlujících historii či něco podobně nezáživného. Když se tak zamyslím, tak všechno to vysvětlování, jak to v daných světech funguje, je přesně to, co mi na fantasy ságách nejvíce vadí. Trojici scenáristů se povedlo dobrý námět nezabít dlouhými řečmi a z dialogů stříkají emoce tak, jak už se tomu dlouho nestalo v žádném jiném seriálu. Když jsem už ale nakousl ta absolutoria a jedinečnost mezi seriály, při pohledu na sérii coby celek jsem nejvíce ohromen důležitostí herecké složky. Přes veškerou filmovost, krvavost a jakousi nestoudnost ve mně stále převažuje dojem, že jsem viděl koncert mnoha výtečných herců v dokonalé symbióze se svými charaktery. O tom, že Sean Bean utáhne postavu hlavního klaďase série, nemohlo být sporu a jeho lord Stark je doopravdy skvělým ústředním hrdinou, ač hrdinou svými činy a osudy značně nezvyklým. Nejlepší postavu však hraje bezesporu liliput Peter Dinklage, který si svým Tyrionem Lannisterem zajistil filmovou nesmrtelnost a svým charakterem jakoby přesně odpovídal tomu, jaký seriál Hra o trůny vlastně je. V podstatě celá Starkovic rodina je bohatá na neznámé, avšak vysoce talentované herce a na pomyslném vrcholu stojí Joffrey v podání Jacka Gleesona. Tento blonďatý kluk zvládá mladého spratka skutečně s grácií a možná nejsem jediný, komu jeho herecký výkon trochu připomněl mladého Neila Patricka Harrise. HBO si pro režírování pojistilo rovnou čtyři špičkové televizní režiséry a i díky jejich umění vypadá Hra o trůny filmověji než mnoho áčkových fantasy uváděných v kinech. Bezchybný vizuál s velmi slušnými digitálními triky vzbuzuje zákonitě i vysoká očekávání od knižních vyvrcholení. Mám tím samozřejmě na mysli bitvu, ke které se schyluje několik dílů a kterou nakonec vyčůraní scenáristé chytrou kličkou přeskočí. Je téměř až absurdní vyčítat televizní sérii absenci velkých bitev á la Peter Jackson, ale díky celé té nádheře a čiré atmosféře jsem i já nabyl mylného dojmu o všehoschopných tvůrcích a nafukovacím rozpočtu. Nikoliv, leč vše kolem vypadá nádherně - brutalita i modely hradů jsou věrné -, mohutnou bitvu mezi dvěma frakcemi si je holt třeba trochu přimyslet. Třeba se do příští sezony najde nějaký nadšený sponzor, který na pořádný záběr přispěje nějaký ten milion dolarů. Kdo ví.

Hra o trůny je přesně ten seriál, o kterém si budete vyprávět s přáteli a možná si i na webových stránkách HBO stáhnete wallpaper s krásnou Lenou Headey. Seriál, který zde dlouhou dobu chyběl a který se nedá srovnávat se slátaninami typu Legend Of The Seeker od Sama Raimiho nebo letošním nedopečeným Camelotem. Zrodilo se totiž (a stále se rodí) něco neobyčejného a minout takovouto událost by byla přímo královská chyba. Těšme se na příští rok. Zima už je zatraceně blízko.