Situace, v níž se hlavní hrdinka Jarmila (skvělá Anna Cónová) na počátku filmu ocitá, by nasvědčovala tomu, že po manželově smrti prodá jejich venkovský statek a vydá se žít zpět do města, kde bydlí i její rozvedená dcera (Petra Špalková) a dvojice vnuček. Žít na samotě v přírodě byl ostatně manželův nápad a starat se o věčně mečící kozy ji nebaví a otravuje. Dcera na ni ale s prodejem vesnického stavení viditelně tlačí, takže možná i proto se Jarmila nakonec rozhodne natruc po svém a statek si ponechá. Přitom ale netuší, že tato volba jí v závěti přinese nečekaný dárek v podobě vysloužilého cirkusového koně, což se zprvu jeví jako manželův poslední špatný vtip, neb Jarmila se koňů bojí, a navíc nesnáší cirkusáky.

Snímek na tuto zápletku vrství hned několik různých forem strachu a jejich příčin, od strachu ze smrti a osamělosti přes bouřku a tmu až po strach z divokých zvířat. Ve skutečnosti ale Buko pojednává o přijetí a překonávání těchto strachů, a kromě toho se zabývá i tématem odhodlání a životní proměny v pozdějším věku, což demonstruje na své hlavní hrdince, která se znovu učí, jak si stát za svým, upřímněji vnímat vlastní potřeby a být díky svým rozhodnutím šťastná a spokojená.

V tomto ohledu je Buko filmem o stárnutí s velmi pozitivním nábojem, který bude konvenovat zejména starším divákům (a obzvláště divačkám), jimž jde naproti jak svým pozvolným tempem vyprávění, nepříliš konfliktním průběhem, přimknutím k životu v přírodě a důrazem na přirozenost a volnost, tak i nalézáním hlubokých mouder v životní zkušenosti či posměšným odmítavým přístupem k moderním technologiím (viz scéna, v níž Jarmila nechápavě zápasí s mluvící umělou inteligencí v mobilním telefonu).

Buko je tudíž po filmařské i příběhové stránce konvenční podívanou ze staré školy, která v lecčem připomene třeba režisérčin dvacet let starý Výlet. Tematicky příbuzná je kupříkladu i Bába z ledu od Bohdana Slámy, která k příběhu o nalézání nového životního směru a překonávání zažitých vzorců přistupovala s obdobnými preferencemi. Oproti ní je však Buko přeci jen naivnější, neb řetězením chlácholivých pasáží s opatrným ježděním na koni nakonec docválá ke sdělení, že pořízení koně v konečném důsledku vyřeší všechny vaše problémy. Poselství o hledání vlastní životní cesty zas poněkud kalí fakt, že Jarmila se v podstatě chová především tak, jak by si to býval přál její zesnulý manžel – jako kdyby snad to pravé štěstí žen spočívalo v naplnění představ o životě, který pro ně naplánovali muži.

Ať už to tak ale její manžel těsně před smrtí zamýšlel, či nezamýšlel, Jarmila najde v koňském společníkovi prostředek, jak pracovat sama se sebou, jak otevřeněji komunikovat se svou rodinou (za zmínku stojí i Jan Cina coby její syn) a jak si vypracovat pevnější pouto se sousedskou komunitou. Tu nejvýrazněji zastupují ochotný farmář (Martin Kubačák) a autistická knihovnice (Martha Issová), kteří Jarmile oba pomohou překonat obavy ze sblížení s původně nechtěným zvířetem. Zejména u postavy Marthy Issové je i díky jejímu výkonu a citlivému scénáři potěšující, že její autistka vyznívá velmi civilně a prokresleně, tedy ne jako karikaturní zdroj laciného humoru, jak je tomu v případě postavy zlého koňského trenéra (Marian Roden) v nadbytečné křečovité pasáži doprovázené iritující návodnou hudbou.

Právě na postavách, jejich pocitech a proměnách a na jejich vzájemných vztazích totiž film Buko stojí především, stejně jako na neokázalosti, poklidnosti a vřelé atmosféře, díky níž po každém záchvěvu dramatičtějšího okamžiku či krátké hádce vždy přichází uvolnění a usmíření, které má konejšivý účinek. Jako hořkosladké drama s lehce komediálním nadhledem si jej jistě užijí zejména starší generace těch diváků, jenž mají jinak tendenci většinou současné filmové produkce spíše opovrhovat. [Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Originální trailer k filmu Buko