Česká komedie Poslední aristokratka, natočená a napsaná Jiřím Vejdělkem podle stejnojmenného humoristického románu spisovatele a kastelána Evžena Bočka, vypráví o rodince amerických potomků českých emigrantů, kteří po svých aristokratických předcích dostanou v rámci porevolučních restitucí (na začátku devadesátých let) zpět do vlastnictví rodový zámek a přijedou si jej do Čech v období adventu převzít. Sami jsou ale nemajetní a většinu úspor dali do letenek, načež jsou konfrontováni nejen s trojicí poděděných zaměstnanců (a s českou pálenkou, koblihami a s knedlíky se zelím), ale i s chladnou a zpustlou budovou, jejíž provoz bude vyžadovat značné náklady.Onu rodinu tvoří především otec Frank (Hynek Čermák), jenž se k odkazu předků staví silně sentimentálně (mimo jiné chce u zámku pohřbít své mrtvé příbuzné, jejichž popel měl doposud v USA) a poněkud naivně si představuje, že naváže na tradici a vybuduje ze zámku nový rodinný domov. Dále jeho poněkud prostoduchá žena Vivien (Tatiana Dyková, dříve Vilhelmová), která si rychle přivykne na velkopanský životní styl, ale přitom všechny znalosti o evropské aristokracii čerpá jen z životopisu princezny Diany, a jejich dospívající dcera Marie (Yvona Stolařová). Přibližně polovina gagů je následně věnovaná reakcím ignorantní Vivien na české zvyklosti a pokrmy a jejímu stereotypně americkému chování, zatímco druhá polovina je vynaložena na střetávání rodiny s personálem, tj. s bodrou hospodyní (Eliška Balzerová), nerudným kastelánem (Martin Pechlát) a hypochondrickým údržbářem (Pavel Liška).
Potíž je v tom, že Poslední aristokratka prakticky nemá žádný příběh, pokud za příběh nepovažujete romantickou linii s Marií a pohledným mládencem ze sousedního hrabství (Zdeněk Piškula), jejíž vývoj je však průzračně jasný už od záběru, v němž Marie mladíka poprvé spatří, jak cválá sněhem na bílém koni. Po příjezdu rodinky na zámek každopádně následuje už jen pásmo sitcomových scének proměnlivé úrovně, v nichž si hrdinové postupně zvykají na nové prostředí a hrají si na pokračovatele české šlechty, přičemž ale děj přešlapuje na místě. Půlka je ho totiž spálená na Frankovu dilematu, při jaké příležitosti oznámit manželce, že musel kvůli nákladům na život na zámku zastavit jejich byt v New Yorku, a druhá půlka se točí kolem rozhodnutí, zda se raději vrátit do Ameriky, nebo se pokusit ze zámku udělat turisticky atraktivní destinaci.Nad epizodickou strukturou vyprávění a absentující zápletkou lze přitom ještě částečně přimhouřit oko s přihlédnutím ke stejným způsobem pojaté knižní předloze. Co už ale omluvit nelze, je to, jak se motivace a chování postav náhodně mění podle toho, co od nich scénář zrovna v tu chvíli vyžaduje, jak zbytečně film zahazuje mnohé nakousnuté motivy (ztracený kufr s ostatky, zmíněná abstinence hlavních hrdinů…), aniž by je jakkoli komediálně využil, a že většina filmu je vtipná pouze sporadicky a navíc výhradně jen díky hercům, kteří dokáží i podprůměrné či otřepané gagy na pár místech dostatečně prodat pomocí správně zvolené kombinace obličejových grimas, fyzického herectví a intonace.
Kromě toho je rozhodně potřeba plout s filmem na jedné vlně a příliš se nerýpat v otázkách, proč v něm například nijak nefiguruje angličtina (hlavní hrdinové jsou všichni rodilí Newyorčané, leč mezi sebou i se všemi ostatními hovoří perfektní češtinou, včetně personálu na letišti v New Yorku), z čeho jsou živi kastelán s hospodyní a údržbářem, když zjevně nejsou placeni, a proč se jich hrdinové nezbaví, když jsou zjevně neschopní a akorát je táhnou ke dnu (kromě hospodyně, která alespoň dobře vaří). Proč nikoho nenapadne alespoň trochu vylepšit svízelnou finanční situaci prodejem zlatého záchodového prkénka, nacházejícího se v jedné ze zámeckých koupelen, a proč postavy ve filmu mluví o tom, že zámek má jen jednu věž, když jich má evidentně víc. Nebo jaký smysl má půjčit newyorský byt kamarádce (Tatiana Pauhofová) a současně i rodinnému právníkovi (Vojtěch Kotek) a ani jednomu z nich neříct o tom druhém? Mimo jiné.
Jednou z mála příjemných věcí na filmu je tak akorát kamera Vladimíra Smutného, který dostatečně využil prostředí zámku i jeho fotogenický vnějšek a zkušeně pracuje s kompozicemi záběrů (nicméně jinak film vizuálně zajímavý není). Dost otravná je naopak hudba, znějící téměř nepřetržitě (bez ohledu na to, jestli se do dané scény hodí) a podbízivě napovídající divákům, jestli se mají v tu chvíli smát nebo dojímat. Režie Jiřího Vejdělka je ucházející alespoň po technické stránce (ačkoli jisté rezervy by se našly – třeba pasáž, v níž se někdo pokusí někoho vystrašit pomocí umělého kostlivce, je realizována vážně příšerně), jeho adaptovaný scénář je však otřesný, nekonzistentní a plný do očí bijících nesmyslů.Poslední aristokratka je komedií, jejíž mírně nadprůměrné aspekty (herci, kamera) bohužel přebíjejí aspekty silně podprůměrné (scénář, hudba) a výsledkem je jakžtakž snesitelná a jen na pár místech zdařile legrační věc, u níž je však třeba překousnout velkou spoustu nedostatků, abyste si ji mohli užít. O diváky mít nouzi každopádně nebude – kombinace Jiřího Vejdělka coby režiséra a scenáristy, hvězdného hereckého obsazení, populární knižní předlohy a vánoční atmosféry pravděpodobně navnadí leckoho.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
Originální trailer k filmu Poslední aristokratka
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
