2. nadpřirozená síla nebo kouzlo, které podle voodoo může vstoupit do mrtvého těla a oživit ho,
3. tělo oživené výše uvedeným způsobem,
4. osoba bez energie, která vypadá, že jedná bezmyšlenkovitě, a nevšímá si, co se kolem děje,
5. ostrý míchaný alkoholický nápoj. Dodnes bylo natočeno několik set zombie filmů (na voodoo se dávno zapomnělo, stačí viry, záření nebo nějaká chemie) a další šiky oživlých mrtvol se na naše plátna i obrazovky chystají. Jestli se budou belhat nebo sprintovat, žvatlat či artikulovat, děsit nás nebo rozesmívat záleží na přístupu a schopnostech tvůrců. Jak nám historie dokazuje, se zombíky se toho přes jejich "omezenost" dá dělat docela dost. Desítka je výjimečně seřazena chronologicky.
9. Noc oživlých mrtvol (1968, r. Goerge A. Romero) Matka všech zombie filmů. Nezávislá produkce za 114 tisíc dolarů se stala inspirací pro spoustu filmařů, vydělala moře peněz a vyděsila houfy dětí, které mohly být do kin pouštěny, protože ratingový systém byl zaveden až měsíc po premiéře snímku. Romero se ve svém debutu ukázal jako nekompromisní filmař a provokatér, který překračuje různá dobová tabu a standardy - mj. dcera chce zabít matku, jediným akceschopným se ukáže černoch, nikdo z aktérů nepřežije atd. Celý snímek lze chápat jako kritiku odcizené (kapitalistické) společnosti, kdy se sobečtí hrdinové hádají, místo aby spolupracovali, nákaza je důsledkem exploze amerického satelitu a spousta lidí viděla ve snímku jasné narážky na probíhající válku ve Vietnamu. Syrový a dodnes působivý film byl v roce 1999 jedním ze snímků vybraných Knihovnou Kongresu Spojených států do Národního filmového archivu jako "kulturně, historicky či esteticky významný". Mimochodem, v Noci oživlých mrtvol nepadne ani jednou slovo zombie.
8. Úsvit mrtvých (1978, r. George A. Romero) Romerův nášup k vlastní černobílé klasice bývá někdy považován za jeho nejlepší film. Každopádně je to snímek asi nejambicioznější - nabízí nejen zábavu, ale zároveň i důvtipnou kritiku konzumní společnosti (hrdinové i zombie se uchýlí do obchoďáku) a postapokalyptické psychologické drama. Je mi jasné, že většina diváků dnes dá přednost stejnojmennému sprinterskému remaku (2004, r. Zack Snyder), který si běží přímočarou cestou adrenalinové zábavy, to ovšem nijak neumenšuje kvality originálu. Romero se ke svým milovaným zombies vrátil režijně a scénáristicky ještě čtyřikrát, a sice ve snímcích Den mrtvých (1985), Země mrtvých (2005), Deník mrtvých (2007) a Survival Of The Dead (2009), a jednou jen jako autor scénáře remakeu Noci oživlých mrtvol (1990, r. Tom Savini). Pokaždé měl co říct.
7. Návrat oživlých mrtvol (1985, r. Dan O'Bannon) Teprve všudypřítomná kýčovitost let osmdesátých byla tím správným prostředím pro vznik zombie komedií. Autor scénáře k Vetřelci ve svém režijním debutu přímo navazuje na Romerovu černobílou klasiku, kdy zmiňuje film samotný i to, že "ve skutečnosti to bylo ale trochu jinak". Zombie tak nejen mluví ("Live brains!"), aspoň trochu přemýšlejí, ale zároveň nejdou zničit úderem do hlavy a každá oddělená část těla se nepřestává hýbat. To je samozřejmě vděčným a znamenitě vytěženým zdrojem gagů. Dočkáte se i striptýzu na hřbitově. Následovalo pět pokračování, z nichž aspoň to první stojí za zmínku.
6. Braindead - Živí mrtví (1992, r. Peter Jackson) Mnohem dřív než vyslal Froda Pytlíka na putování k Hoře osudu v nejmenované trilogii, natáčel Peter Jackson na rodném Novém Zélandu jeden ujetější film než druhý. Ať v nich hráli lidé (Bad Taste - Vesmírní kanibalové, 1987) nebo zfetované loutky (Meet The Feebles, 1989), pokaždé šlo o krvavé grotesky, kde se děly věci, jaké se na filmovém plátně normálně nedějí a dít asi ani nemají. Tuto fázi své tvorby zakončil příběhem o mladém muži a jeho matce, z které se stane... vraždící zombie. Brutální komedie tlačí na pilu s krví a nechutnostmi, které jdou ruku v ruce s černočerným humorem. Přinejmenším váš žaludek na tenhle film nezapomene. Stačí říct kouzelné slovo "puding".
5. Dellamorte Dellamore (1994, r. Michele Soavi) Zombie film jako umění? Proč ne! Soaviho mistrovský kousek začíná jako zajímavě švihlá zombie komedie, poté překvapuje lyrikou, smutkem i narážkou na Hitchcockovo Vertigo, která prostě nemůže být náhodná, aby skončila jako lynchovská existenciální noční můra, již lze vykládat na mnoho způsobů. Příjemně nepříjemná halucinace, kterou si ještě rádi opakovaně dopřejete.
4. 28 dní poté (2002, r. Danny Boyle) Zatímco Romero přiznal, že jeho inspirací pro Noc oživlých mrtvol byl upírský román Richarda Mathesona Já, legenda (který byl dodnes přiznaně zfilmován třikrát: poprvé jako The Last Man On Earth s Vincentem Pricem, poté jako The Omega Man s Charltonem Hestonem a naposledy coby Já, legenda s Willem Smithem), 28 dní poté výchozí situací a atmosférou připomíná spíše skvělý Den trifidů Johna Wyndhama. Boyle sází na autenticitu digitální kamery, postapokalyptický Londýn a tradičně skvělou hudbu. I když vlastně neříká nic nového, říká to pěkně stylově. Za pozornost stojí i volné pokračování 28 týdnů poté (2007, r. Juan Carlos Fresnadillo).
3. Resident Evil (2002, r. Paul W.S. Anderson) Dlouho se šeptalo o tom, že by adaptaci známé hry mohl dostat do spárů sám Romero, možná je ale nakonec lépe, že to nedopadlo. Dostali bychom další kritiku společnosti, takto Anderson dodal "jen" odvozenou, hloupou, krvavou a napínavou akční zombie jízdu. A za to bych mu chtěl poděkovat. Od prvních minut vysoké napětí, velmi pěkné akční scény, sexy Milla Jovovich ve vínových šatečkách, solidní body count a skvěle šlapající soundtrack od Beltramiho a Marilyna Mansona. Hody pro každého, kdo si dokáže smlsnout na dobře natočeném a slušně obsazeném béčku. Druhý díl se změnou postu režiséra nepovedl, ale trojka dosahuje prakticky kvalit originálu. Čtyřka Resident Evil: Afterlife je naštěstí v 3D.
2. Grindhouse: Planeta Teror (2007, r. Robert Rodriguez) Tarantinův duchovní bratr se ve své půlce společného grindhouseového dvojprogramu rozhodl jít - na rozdíl od konceptuálního Auta zabíják - cestou totálního béčkového šílenství, která je lemovaná slizem, krví a černočerným humorem. Rodriguez chrlí bláznivé nápady jako sopka, nebo spíš jako kluk v nejhorším stádiu puberty, slastně překračuje hranice vkusu a rozumu a na stejnou vlnu naladěný divák (pokud možno znalý pokleslých žánrů) musí vrnět spokojeností. Po letech opět zářící hvězdy nižší svítivosti typu Jeff Fahey či Michael Biehn vedle Tarantina nebo Willise v čele s geniální postavou dívky s kulometem místo nohy (kterým kropí hordy krvežíznivých zombies) v podání svůdné Rose McGowan dotvářejí tenhle filmový vlhký sen.
1. REC (2007, r. Jaume Balagueró, Paco Plaza) Jeden z nejlepších zombie filmů posledních let pochází ze Španělska. Dva zkušení žánroví režiséři si vymysleli společný projekt, úspěšně kombinující zombie horor s autenticky tvářící se videonahrávkou ve stylu Záhady Blair Witch. Výsledkem je adrenalinová bomba, i když neopustíme prostory jednoho domu, kde televizní štáb natáčí zdánlivě rutinní zásah hasičů. Neplatí, že dvakrát nevstoupíš do stejného zamořeného domu, protože do dvou let jsme dostali pokračování stejné, a přece jiné. Druhý díl [Rec] 2 (2009) úspěšně mění nastolená pravidla, napětí střídá čím dál víc brutálně černý humor a "fanouškovské" scény. Momentálně se čeká na právě natáčené další dva díly, kdy každý z režisérů bude mít svůj film.
