Jídelní metafory ovšem každý aspoň trochu seriózní publicista nepoužívá, protože spadají do hájemství floskulí, a tak onu zmíněnou "nenažranost" vnímejme z kulturologické perspektivy jako fanouškovskou "všežravost": otevřenost rozmanitosti, přitom neskrývání nechuti k tomu málu, co se příčí. V čem - a to je nutno zdůraznit tučným písmem, odlišit kurzívou a podtrhnout - nadmíru uspokojivý ročník Filmovky narážel u tohoto typu publika, které navzdory svému všežroutství je schopno kritického názoru? (Do závorky je nutno dodat, že následující řádky obsahující výhrady mají spíše podobu poznámek pod čarou.)
_____________________________________________________________________

Teorie Reloaded 
Filmovka si už třetím rokem neví moc rady s teoretickou sekcí spadající pod Spektrum. Původní idea v podobě popularizace teoretických konceptů (nespolehlivé vyprávění a hledisko v předchozích ročnících, letos videoherní narace ve filmech) je sympatická, její uchopení v podobě naprogramových titulů problematické. Letos se nedostatky snažil suplovat odborný a doprovodný program (přednáška Heleny Bendové jakožto autorky knihy Umění počítačových her, dokument New Game s následnou panelovou diskuzí s vývojáři, výstava absolventů a absolventky FaVu a UMPRUM ad.). Ozvláštňující byla i projekce krátkometrážních machinim Molotov Alva a jeho hledání stvořitele před každou projekcí a snaha o interaktivní úvody, a to buď uvedením naživo a následně pustěním předtočeného mluveného slova (Alphaville), a/či zapojením publika možností hlasovat (Memento).

Nic to nemění na tom, že blok "věnovaný způsobům vyprávění příběhů ve videohrách", respektive tomu, "jakým způsobem videohry vyprávějí příběhy", potažmo otázce, "jak se kinematografie dokázala s nástupem interaktivního média nějakým způsobem obohatit", byl jednotný a soudržný asi jako jeho vymezení v katalogu. Na základě sémiotické hříčky Alphaville (proč nebyla raději ve sci-fi sekci?) to zprvu vypadalo, jako kdyby záměrem bylo ukázání vyobrazení počítačové technologie v audiovizi. O mediální archeologii ovšem nešlo, protože první Tron byl zvolen ani ne tak pro své vyobrazení představy o fungování vnitřku počítače, ale jako zástupce díla, k němuž vznikla doprovodná hra. V případě studiového počinu se však nejednalo o nic výlučného, naopak existence přidruženého produktu je příznačná pro plánované franšízy. (I osmdesátkové hororové série /Freddy, Jason, Michael.../ měly svou, u devadesátkových komiksovek /Batman, Spider-Man.../ se to stalo normou, blockbusterové sci-fi /ID4, SW/ nijak nezaostávaly).

Filmové adaptace videoher zastupoval Wing Commander, který zrovna patří k těm nejhorším mainstreamovým, které byly u nás uvedeny v kinodistribuci. Pokud jedním ze zkoumaných problémů mělo být vzájemné ovlivňování médií i co do strategií vyprávění, z adaptací odchylující se od herní předlohy mohl být vybrán jeden ze dvou Resident Evilů (Afterlife, Odveta) režírovaný Paulem W. S. Andersonem. Jednak by doplňoval sci-fi sekci, ve které byl od stejného tvůrce uveden jeho bravurní brak Horizont událostí, jednak by lépe demonstroval vliv videoherní narace na tu filmovou (výstavba do jednotlivých hierarchizovaných úrovní, respawnování nepřátel, podřízení média předvádění technologie v podobě trikových a trojrozměrných atrakcí...). A nebo aspoň výbornou adaptaci Silent Hill, která si z her bere práci s prostorem.  

Vzájemné ovlivňování obou médií mělo demonstrovat Na hraně zítřka a Memento, ale oba tituly spíš odkryly nedostatečné teoretické podchycení daného programového bloku a katalogové texty k nim pak to, že dramaturgové se nejspíš asi ani neobtěžovali publikace, k nimž nepřímo odkazují (pojmy z nich přebírají), číst. Oba snímky jsou příkladem myšlenkových her (nikoliv skládaček, protože nejde o zastřešující koncept), jimž byl blok věnován před lety (v rámci nespolehlivého vyprávění). Několik sdílených, na první dobou a nuceně nalezených podobností mezi oběma médii nelze považovat za dostatečný důvod k zařazení děl do sekce. První adaptuje předlohu inspirovanou spíše mecha anime než videohrami a spadá do kategorie sci-fi pracující s časovými smyčkami (Na hromnice o den více), které se opravdu neinspirovaly praktikami herního průmyslu. Druhé mohlo mít sebeinteraktivnější zahraniční DVD, jak zazněla argumentace během úvodu, ale to by s takovou logikou měly být uvedeny i první dva díly Harryho Pottera či kterákoliv z hororových eskapád Freddyho Kruegera, které byly co do pojetí menu jako labyrintu progresivní. 

Přítomnost Tunelových krys, které měly reprezentovat to zdařilejší z tvorby nenáviděného Uweho Bolla, spíš jenom dovršila bezradnost. Vietnamský flák, neopomíjející obě strany konfliktu a zaměřující se na opomíjený aspekt (střety v tunelech), je ve videoherní sekci, protože k němu vzniklo pouze herní pokračování. Mediální teoretik by si ale mumlal pod vousy (protože všichni mediální teoretici mají vousy), že už překračujeme zamýšlené probádávání intermediality (= fúze dvou mediálních forem, z které vzniká nový tvar) a dostáváme se k transmediální naraci (= procesu, v rámci kterého jsou intereagující části příběhu rozptýleného do více médií sjednoceny v mysli publika do kauzálního a chronologického sledu otázek a odpovědí). Jasně, Boll nesměl chybět, a tak byl zastoupen synekdochicky (jedna neadaptace s herním sequelem namísto tristních adaptací). Avšak s ohledem na provázání sekcí by byla vhodnější pokračování Matrixu (jednička v Projektu 100, Reloaded či Revolutions v Press Start, protože k filmové dvojce paralelní a mírně ji přesahující Enter the Matrix či na filmovou trojku navazující Matrix Online) nebo Star Trek (protože startrekovská pastiš Galaxy Quest v sci-fi sekci).

Rozmanitost programového bloku i kvůli nejasnému vymezení a nedostatečnému teoretickému backgroundu nakonec vedla při nejlepším k zavádějící představě o vztazích dvou médií. Kéž by každoročně neujasněný, povšechný blok napříště vycházel z jasně definovaného, zavedeného konceptu, který by byl představen, přitom se opíral o ideálně u nás vydanou anebo alespoň na akademické půdě zavedenou publikaci/práci. Odborný i doprovodný program vztahující se k Press Start byl - aspoň jak soudí kolegyně z Filmového přehledu - povedený, jenom ten filmový vyžaduje menší revoluci. 

Dramaturgický a projekční (kyber?)punk
V předchozích odstavcích mnohokrát zmíněná sci-fi sekce vyloženě zaváněla punkem od otrlých dramaurgů pro lidi sdílející stejné preference a perverze. Autor těchto řádků sám sebe považuje za otrlého, přesto má několik výtek. Dával by přednost úvodům ke kyberpunkům, které by byly více kontextové či analytické než fanouškovsky hodnotící, což platí i o textech v katalogu. (Neupírá místy vtipnost úvodům, avšak neděkuje za mentální obraz úvodníkáře jakožto fanouška Matrixu v uplém koženém obleku, který si bude z hlavy vyfreudovávat ještě pěkně dlouho.) Byl by rád, kdyby technologie či výběr promítacího místa nekazil/a zážitek ze samotné projekce, jako se to stalo u kousajícího se a mírně přeskakujícího Smrtihlava (BD, kinoverze) či eXistenZ (DCP).  

Především by preferoval dramaturgii, která by nebyla koncepční asi jako pilulka proti početí: ne že by mnohé z toho nebyla jízda (i po letech), kterou si člověk užije, jenom je diskutabilní, nakolik to je ve výsledku plodné. Nebylo by lepší mít celý jeden programový blok zasvěcený jednomu subžánru (v tomto případě kyberpunku), který by byl představen v co největší možné komplexnosti (kyberpunková "trilogie" Neilla Blomkampa /District 9, Elysium, Chappie/ či Davida Cronenberga /Videodrome, eXistenZ, Cosmopolis/, neopomenutelný Blade Runner či z ranku nepovedených Johny Mnemonic, hrané hollywoodské adaptace asijských kyberpunků z nultých let...)? A když už sekci půlit na dvě tematické části (Kyberpunk a Cestování do vesmíru), proč do té první zařazovat Loganův útěk, který není kyberpunk, ale spadá mezi sedmdesátkové utopické/dystopické sci-fi (Soylent Green, THX 1138...)?

Otázky, samé otázky, přitom odpověď se nabízí: "Dvě tváře filmových sci-fi", spadající pod Inventuru, vznikly jako podpůrná propagace k Projektu 100, spadajícímu pod AČFK uvádí. V tomto ohledu je záslužné, že k technofobnímu Matrixu (P100), z kterého i Karel Thein slzel, že nejde o kyberpunk, byla pro doplnění uvedena kyberpunková trojice z druhé poloviny 90. let (Smrtihlav, 13. patro, eXistenZ). Úlohou dramaturga, autora textů do katalogu, přispěvatele do Filmových listů a úvodníkáře by mělo být osvětlit, z jakých společných tradic kinematografických (noir, expresionismus...) či literárních (Simulacron - 3...) a filozofických (jisté filozofické béčko popularizující pojem simulakra) ona čtveřice vychází. Nespokojit se s pouhým přezíravým odsudkem "vykrádání" apod.

Přítomnost některých děl lze vysvětlit jenom ve vztahu k Projektu 100, jako je tomu u nekyberpunkového Loganova útěku, který tvoří vhodný doplněk k taktéž postapokalyptické a dystopické sci-fi s pointou Planeta opic (P100). Potíž je, že celou druhou část sci-fi sekce - Cestování do vesmíru - nelze ospravedlnit jinak, než jako "v P100 máme Cestu na Měsíc (a Planetu opic, kde se taky cestuje), přidáme k ní několik více či méně známých filmů". Záslužné aspoň je, že byla vybrána u nás buď nepříliš známá (Robinson Crusoe na Marsu, Černá díra, Eolomea), nebo aspoň na plátnech nevídaná (Temná hvězda, Zpráva o Europě, Galaktický expres 999) či dlouho neviděná (Galaxy Quest, Horizont událostí) díla. Přesto se nelze zbavit zdání (a rétorických floskulí, sorry editore), že v tomto případě jde o plnění cinefilních libůstek.

Možný protiargument odvádějící pozornost, že do kategorie sebeuspokojování úchylek dramaturga/dramaturgyně nespadalo jenom sci-fi, ale třeba i britský heritage, lze ovšem smáznout. Inventura britského národního dědictví nabízela nový pohled (queer reinterpretace děl považovaných za konzervativní - Návrat na Brideshead, Jiná země) a reprezentativní vzorek, nebyla bezbřehá a přestřeleně ambiciózní (cesty do vesmíru v průběhu celé kinematografie). I ona ovšem místy dojížděla na estetickou nekvalitu projekcí (Návrat na Brideshead a Jiná země) a rušivé technologické zásahy. (Ztlumení hlasitosti, viditelné na plátně kvůli puštění ve VLC Media Playleru, se nedá vyložit jinak než jako homofobie technika, když k tomu došlo ve scéně vylévání si homosexuálova srdce v Jiné zemi.)  

_____________________________________________________________________

 
Švédský stůl: mátový lísteček?
Hlavní předností a paradoxně i ústředním nedostatkem Filmovky nakonec byla snaha zavděčit se všem, nabídnout onen švédský stůl s rozmanitými příchutěmi. Patrné to bylo i na Filmových listech. Na jednu stranu v části věnované spotřebním (nic proti tomu, je to jejich účel) glosám dokládaly slova profánního teoretika spirituálního filmu o ČSFDizaci společnosti. Na druhou stranu přicházely s rozsáhlejšími esejemi největšího českého kritického (super)ega. Jejich nedostatkem bylo, že k filmům a seriálům kracauerovsky přistupovaly jako k symptomům společnosti. Víc než opravdovou interpretací vycházející z textu (či alespoň kontextu!) díla byly spíše diagnózou autora, který v audiovizi nemístně hledá kolektivní podvědomí a který cílí pouze na ty, kteří s ním předem souhlasí, a tak jim nevadí vedle překonaného přístupu i podobně archaické užívání majestátního plurálu.   

Předchozí řádky měly být polemickou reflexí, která byla rozsáhlou a na negativa se zaměřující poznámkou pod čarou k jinak velmi dobrému ročníku. Do příště by to chtělo co do dramaturgie koncepčněji uchopit některé sekce (předpremiérové promo Be2Can působilo jako "mít toho co nejvíc a pro všechny", hlasování pro vítězný distribuční titul u AČFK byl podobným populismem), pohlídat si selhávající techniku či stav kopií a v úvodech upřednostnit vzdělávací aspekt před tím za každou cenu zábavným. (Rozesmát intoxikované publikum dovede kdokoliv schopný dělat vlny, ale ocitovat na půlnočce Descarta či Baudelairea chce masivní koule.) Především - s ohledem na navyšující se počet projekcí i počet odborného a doprovodného programu - je třeba mít na paměti jednu věc: nepřehltit všežravce i kapacity na akci se podílejících lidí, protože jeden mátový lísteček dělí člověka od přežrání se k smrti. Zvlášť když letos už lidi kolabovali (žít a sedět Alighieri ve Sportovní hale či Klubu kultury, připsal by další kruh pekla), i když vedrem, ne přesycením.