Poslední epizoda, napsaná i režírovaná ústřední autorskou dvojicí a pojmenovaná vcelku logicky Železný trůn, se zaobírá hlavně dohrou po šokujícím Daenerysině (Emilia Clarke) vypálení Králova přístaviště v minulém díle, smrti Cersei a Jaimeho a zradě Tyriona (Peter Dinklage). Dany je nyní veřejným nebezpečím číslo jedna, nejen kvůli draku Drogonovi, ale především kvůli děsivě loajální armádě Neposkvrněných pod vedením Šedého červa (Jacob Anderson) zdrceného po popravě Missandei; a také hordě Dothraků. Jon (Kit Harington) se musí rozhodnout, na čí stranu se přikloní a zda láska zvítězí nad rozumem. Rovněž na nastalou situaci musí zareagovat zbytek představitelů vládnoucích rodů Západozemí.
Možná to bude znít jako samozřejmost, ale na tento díl a potažmo celou osmou řadu se nemá cenu dívat bez znalosti předcházejícího děje. Seriál byl dost složitý už v první sezóně a s přibývajícím časem se nijak neulehčoval. Spíše naopak. Pokud tedy u nějakého seriálu platí, že je dobré se preventivně podívat alespoň na předcházející sérii, je to právě Hra o trůny. Jistě, určité diskutabilní scenáristické praktiky autorské dvojice D&D svou zkratkovitostí (o tom ještě níže) zavdávají sice důvod domnívat se, že jde i o úlitbu novým divákům a snahu o zvýšení sledovanosti (nechtěl jsem tomu věřit, ale opravdu jsou i lidé, kteří se dívají na poslední řady seriálů), avšak stojím si za tím, že skutečné působivosti poslední řada pro nové diváky nikdy nedosáhne.
První řada seriálu byla knižní sérii G. R. R. Martina nejpodobnější, jmenovitě šlo o téměř přesnou adaptaci první knihy. S přibývajícími řadami seriálu se však rozdíly mezi knihami a seriály prohlubovaly, přičemž řada postav byla z úsporných důvodů sloučena či byla „odpravena“ daleko dříve než v knihách. Teprve v šesté sérii došlo k tomu, že seriál předběhl knižní předlohu, jelikož šestá kniha Vichry zimy nebyla dosud vydána. D&D dostali sice od Martina synopsi, co se má stát ve zbývajících dvou dílech, ale nemohli již čerpat ze stovek stran materiálu, využívat dialogy z knihy atd. Produkce seriálu se tedy stávala daleko ambicióznějším projektem a bylo jen otázkou, jakým způsobem se ještě bude moct čerpat ze zdrojového materiálu.
Nejprve nešlo zase o takový problém. Jelikož však pátá sezóna seriálu byla z hlediska knih velice zhuštěna, mohlo se řešit i mnoho pokračujících motivů z knihy páté (Tanec s draky) a dokonce i čtvrté (Hostina pro vrány) – ty se odehrávaly paralelně s důrazem na jiné hrdiny. Příkladem takového motivu může být dění okolo rodu Greyjoyů, Martellů, putování Sama na jih do Citadely, nebo Branův (Isaac Hempstead Wright) výcvik na Tříokou vránu na dálném severu. Řada linií byla oproti knihám posunuta a některé byly velmi zhuštěny, takže analýzy procesu adaptace jsou složité asi jako pověstný manuál k japonskému videu.
Postupem doby se však objevila potřeba seriál, který již nemohl přímo vycházet z knižní předlohy, co možná nejrychleji a nejelegantněji ukončit. Rychlejší tempo celého vyprávění se pak často projevovalo, a to zkratkovitostí a až příliš úporným střihem a děj epizod seriálu přinášel celou řadu momentů, které by se daly označit za děravý scénář. Rychlost cestování (a to nejen draků, ale i pěších lidí! – viz Gendry) byla už prostě nerealistická a nelze ji vysvětlit prostým skokem v čase.
Později docházelo k tomu, že ony zkratky a „zmenšování“ fiktivního světa už prostě neunesl děj a drama se začínalo sypat jako domeček z karet. Byla to pouze otázka času, kdy se něco takového dostaví, nižší počet dílů posledních dvou řad tomu koneckonců nahrával už od počátku. V zásadě (a při troše nadsázky) by jisté epizody posledních dvou řad při řádném rozpracování vydaly na celé normálně dlouhé řady řady v tempu prvních sezón. Tento aspekt je určitě negativním jevem, dal by se však omluvit, pokud by šlo jen o jednu vadu na kráse. Což bohužel není.
S výše popsaným se bohužel snoubí i zdánlivá hloupost postav. Zejména střety s armádou mrtvých jsou jedna velká zmatená (ve smyslu optické i faktické nepřehlednosti) změť pokusů o hrdinství, útěku a také smrti. Jde sice o zásadní události, ale události jsou podávány tak hekticky, že prakticky žádná nemá šanci doznít a působit. Jednání Jona je pak téměř pomatené, což koneckonců v reakci na celý tento nápad přiznává i on sám. Řada prvků v bitvách je udělána pouze pro větší efekt, než aby to mělo nějaký smysl (a to na obou stranách). O tom, že z celé slavné hrozby Bílých chodců a Nočního krále, na kterou jsme byli upozorňováni od samého počátku, se nakonec vyklubal jen pouhopouhý nástroj zápletky, ani nemluvě.
Všechny tyto popsané neduhy jsou nepříjemné o to víc, že podrývají ostatní aspekty seriálu. Celá produkce, výprava (kostýmy a rekvizity), speciální CGI efekty a naprosto božská hudba Ramina Djawadiho, to vše dělalo z Hry o trůny nejdražší a nejambicióznější televizní projekt všech dob. V prvních řadách je vidět vyhýbání se velkým vojenským střetům. V pozdních řadách už jsou pak střety obrovské. Dokonce tak moc, že by mohla konkurovat nejednomu velkorozpočtovému filmovému trháku. Speciálně Pán prstenů se mi na mysli objevil hned několikrát. Navíc je však i velice detailně prokreslená, že se člověk cítí, jako by byl v ní, a to včetně klaustrofobického pocitu (například masy těl v Bitvě bastardů). Opravdu lze pouze obdivovat, kolik toho celý tvůrčí tým dokázal s přece jen omezeným rozpočtem. Práce kaskadérů, choreografů, kamery a celá postprodukce je v tomto díle excelentní. Režiséři nás pak většinou drtili obrovským napětím, kdy jsme věděli, že smrt si může vybrat kohokoli, ať mu už fandíme, nebo ne.
Čímž se dostáváme k poslední epizodě. Po zběsilých třech dílech se kupodivu jeví téměř poklidným dojmem. Hodně se tu hovoří o přítomnosti a budoucnosti, ale najde se tu překvapivě i dost odkazů na věci minulé, některé důležité věci i z první a druhé řady. Mezi tím vším se dokonce najde i prostor na nějaký ten vtípek (i když v jednom případě mi přišel přinejmenším nemístný). Jinak jde o to, co bychom asi čekali: závěr. Na to, jak byly zejména 3. a 4. epizoda osmé řady pranýřovány, tak 5. díl dával i při vší uspěchanosti a nelogičnostem smysl. Šílenství Daenerys v průběhu seriálu napovídala celá řada věcí a podle mě nešlo o ten „blesk z čistého nebe“, o kterém mluví někteří internetoví diskutéři.Stejně tak je logická i poslední epizoda. Není jako celek v žádném případě předvídatelná, minimálně ne ústřední téma celého seriálu, tj. kdo a za jakých okolností dosedne na Železný trůn. Ale zase kdo by čekal na úplném konci nějakou šokující scénu, zásadní zvrat nebo třeba přímou upoutávku na další pokračování, nemůže být s touto epizodou spokojen. To však přitom neznamená, že by si tvůrci ohledně dalšího pokračování zcela zavřeli cestu. Ano, příštími projekty budou prequelové seriály odehrávající se mnoho let před tímto seriálem, ale nikdy neříkejme nikdy, že... V celkovém zhodnocení musím tuto epizodu, jakožto konec celého seriálu jednoznačně pochválit a poděkovat HBO i všem tvůrcům za devět báječných let ve výborné společnosti pořadu, který se stal společenským fenoménem, na který se v dějinách kinematografie rozhodně nezapomene.
