Před sedmnácti lety spatřil světlo světa hodně netradiční muzikál, který se v průběhu času stal naprostou legendou a moderní klasikou. Pokud by vám ale někdo řekl, že v něm zazní hity takových hvězd, jakým jsou a byli David Bowie, Whitney Houston, The Beatles, Nirvana, Queen, Elton John nebo Madonna, asi byste mu nevěřili, že to vůbec může dohromady fungovat. Jenže ono to funguje náramně!
Jak už to u muzikálu většinou bývá, příběh je prostinký. V tomto případě jde o to, že na počátku dvacátého století se chudý básník Christian ocitá v Paříži, kde ho naprosto okouzlí mýtický a slavný kabaret Moulin Rouge, do jehož světa pronikne naprostou náhodou a rázem se stává autorem nejnovějšího kabaretního představení. Při tom se stihne zamilovat do nádherné kurtizány Satine, kterou už ale výstřední majitel podniku Harold Zidler zaslíbil bohatému vévodovi, jenž mu na oplátku poskytne štědrou dotaci. Ani jeden z milostných soků ale netuší, že tanečnice trpí souchotinami a umírá.
Samotný příběh tedy připomíná
Dámu s kaméliemi Alexandra Dumase, o ten ale moc nejde, neboť jde hlavně o formu, která je naprosto famózní a dodnes unikátní a nepřekonaná. Tehdy ještě ne tak známý australský režisér a scenárista
Baz Luhrmann, který začínal jako operní režisér, tudíž příběh přirovnává spíše k opeře La traviata
Giuseppe Verdiho, sám přiznává, že inspiraci nasbíral v Indii, kde se náhodou nachomýtl k promítání jednoho z tamějších bollywoodských filmů, který ho zcela uchvátil. A na výsledku je to dost znát.
Moulin Rouge kongeniálně kombinuje svět filmu a divadla a obě jinak rozdílné formy přirozeně propojuje. Z toho prvního si bere šílený až klipovitý střih, který divákovi evokuje, že společně s hlavními hrdiny požil několik sklenek absinthu, dost svižné tempo, časté používání zrychlených obrazů, výtečnou kameru a sytě barevný vizuál, který se vskutku vyžívá v odstínech snad každé myslitelné barvy a přechází z něj zrak. Z toho druhého pak opulentní a mnohdy bizarní kostýmy, bohatou výpravu, samozřejmě i jevištní vystoupení s fenomenální a hodně netradiční choreografií a také záměrně viditelné kulisy romantické Paříže, které výsledku dodávají hodně specifickou atmosféru, která je úžasně dobová.
K muzikálu pochopitelně patří hudební vystoupení, která by měla děj posouvat dál, což v tomto případě platí dvojnásob. Každá, ale opravdu každá taková scéna má v sobě tolik emocí, že by vystačily na čtyři další počiny. Mimoto je efektně kombinuje, takže smích následuje smutek a melancholie a obráceně a v kombinaci s nápaditou, neobvyklou a pokaždé jinou choreografií jsou tato čísla hodně osobitá a do značné míry nezapomenutelná. K jejich naprostým vrcholům patří vášnivé tango na Stingovu píseň
Roxanne, z jehož osudovosti a tanečního podání, které je prostřiháváno na smutnou Christianovu tvář v pařížském dešti, běhá mráz po zádech.
Ona vůbec celá hudební složka je pro film naprosto klíčová a posouvá celkový zážitek ještě o několik úrovní výš.
Luhrmann totiž rezignoval na původní písně (ta je tu jen jediná, nádherný ústřední duet
Come What May, která byla mimochodem napsána pro předchozí režisérův film
Romeo a Julie, kde se na ni ale nedostalo) a postavil ji na světoznámých hitech, kterým dal úplně jinou podobu a nechal je zpívat třeba v úplně jiné tónině, v jiném žánru a někdy jen recitovat text. Takový přístup je hodně riskantní, jemu se naštěstí vyplatil. Třeba to, jak funguje dlouhý milostný duet, v němž zazní fragmenty takových songů jako
All You Need Is Love,
I Will Always Love You,
I Was Made for Loving You,
In the Name of Love nebo
Heroes, je na smeknutí pomyslného klobouku.
I obsazení titulních rolí se zdařilo na výbornou, protože
Ewan McGregor i
Nicole Kidman jsou skvělí, oba umí znamenitě zpívat (hlas
McGregora je fenomenální) a probíhá mezi nimi potřebná chemie, takže vskutku není problém s nimi soucítit a fandit jim. O moc pozadu nezůstávají ani záměrně přehrávající
Jim Broadbent a
Richard Roxburgh, kteří zastupují onu divadelnost a vyžívají se ve svých leckdy bizarních kostýmech a možnosti přehánět emoce, z čehož pak rezultuje vtipný duet
Like a Virgin. Z ostatních pak v paměti nejvíc zůstane kreace
Johna Leguizama jakožto malíře Toulouse-Lautreca.
Natáčení filmu, které začalo v listopadu 1999 a skončilo v květnu 2000, probíhalo poměrně hladce a jediným zádrhelem bylo to, když si
Kidman při přípravě na jednu z tanečních scén zlomila dvě žebra a poranila koleno a práce byly na dva týdny přerušeny. Jinak nedocházelo k žádným zásadním sporům ani problémům, což je u podobně slavných, oceňovaných a dnes už klasických filmů dost neobvyklé.
Úspěch byl nicméně okamžitý a kritici v drtivé většině pěli ódy a mluvili o události dekády. Za pravdu jim dali i diváci, kteří v pokladnách kin nechali necelých sto osmdesát milionů, což při rozpočtu dvaapadesáti milionů bylo hodně slušné číslo. Snímek na sebe výrazně upozornil i na těch nejdůležitějších cenách a mimo čtyř Zlatých glóbů a pět cen BAFTA se o něm samozřejmě mluvilo i na Oscarech, kde byl nominován za film, herečku v hlavní roli, kameru, střih, makeup, mix zvuku, výpravu a kostýmy, přičemž poslední dvě kategorie ovládl.
Z odstupem sedmnácti let můžeme
Moulin Rouge hodnotit jako zcela unikátní postmoderní muzikál, který posunul vnímání tohoto žánru o notný kus dál a stále funguje a bez problémů zaujme jak moderního diváka, tak i ty, kteří žánru jinak moc neholdují. Navíc nemá žádné následovníky a ve své podobě zůstává zcela osamocen. Velmi vzdáleně se mu přiblížil pouze o rok mladší muzikál
Chicago, ale to spíše oním propojením divadelní a filmové formy. Jinak zatím ani náznakem nic podobného nevzniklo. Možností vidět ho na plátně tak určitě nepohrdejte.
Originální trailer filmu Moulin Rouge / Moulin Rouge!