Filmová trilogie Jurský park se nesla na vlně geniálního prvního dílu, který byl výsledkem adaptace románu Michaela Crichtona a který tak nezapomenutelně oživil Steven Spielberg díky přelomovým digitálním vizuálním efektům, které oživily prehistorické majestátní pány tvorstva před příchodem člověka. Na první díl se nabalila dvě další pokračování, která byla přinejmenším krokem k průměrnosti a ztrátě kouzla. Možná i proto se po třetím díle série na dlouhých 14 let odmlčela.

V roce 2015 vtrhlo do kin zároveň čtvrté pokračování a zároveň reboot celé série Jurský svět pořád pod „patronátem“ Stevena Spielberga, tentokrát však zpracovaný novým produkčním týmem vedeným Colinem Trevorrowem. Film sklidil ovace kritiků i diváků, a proto došlo i na druhý díl. Trevorrow nyní po jistém „extempore“ s devátou epizodou Star Wars zůstal pouze v úloze výkonného producenta. Na režisérskou stoličku si sedl Juan Antonio Bayona.

Děj se odehrává čtyři roky po událostech předchozího filmu, kdy byl zábavní park „Jurský svět“ uzavřen. Od té doby odloučení Owen Grady (Chris Pratt) a Claire Dearing (Bryce Dallas Howard) se vydávají zachránit dinosaury na ostrově Isla Nublar, který má co nevidět zničit výbuch sopky. Mezi zachraňovanými zvířaty je i Owenova velociraptorka Blue. Během této výpravy je však odhalena podlá konspirace, která by mohla ohrozit dosavadní stav potravinového řetězce na Zemi.

Předně musím říct, že jsem na tento film šel s nulovým očekáváním. Trailery mě nenavnadily a jako velký fanoušek Jurského parku jsem se trochu obával, zda se (aspoň pro mě) trochu záhadný úspěch Jurského světa nepromění v debakl. Přece jen předchozí film čerpal hlavně z nostalgie a pocitu určitého návratu ke kořenům. Nový film pak už s tímto zase tolik operovat nemůže, protože návrat už tu byl. A proto se snaží vytěžit všechny možné nápady na ozvláštnění příběhu, až to občas postrádá logiku (ano, jsem si vědom i nelogičnosti prvního Jurského parku). Je pěkné, že se vystřídá několik prostředí a není to celé pouze o jednom ostrově, byť právě tím byla u série překročena další důležitá mez, díky čemuž bude další díl už malinko jiným žánrem.     

Film po celou dobu příjemně ubíhá, alespoň mě nikdy nezačal vyloženě nudit a na řadě míst bylo rozhodně na co koukat. Oproti minulému dílu je velice vidět změna režiséra s tím, že J.A. Bayona má své kořeny v mrazivých až hororových snímcích, a proto mají některé scény atmosféru hutnou tak, že by se dala krájet. I přes to všechno dění děj velice šustí papírem a v určitých pasážích je téměř vidět, jak byli scenáristé bezradní, jak to či ono smysluplně posunout dál. Scénář se nevyhne ani klišé, kdy je nutno hrdiny, kteří se v minulém díle dostali do romantického vztahu, zase rozdělit, aby to všechno bylo přece o to zajímavější.  

Pokud jde o herecké obsazení, tak jediný, kdo stojí za řeč, je sám Chris Pratt, který rozhodně není pouze StarLord ze Strážců Galaxie, ale zbývá mu i dost sil na Owena Gradyho, který je svým nadhledem výraznou oporou druhého Jurského světa. Bryce Dallas Howard se oproti minulému dílu dosti změnila, takže se téměř nechce věřit, že jde o stejnou postavu. Další účastník výpravy, zhýčkaný systémový analytik Franklin Webb (Justice Smith) je většinu času tak otravný, že si značnou část filmu přejete, aby ho už konečně něco zakouslo. Avizovaný doktor Ian Malcolm (Jeff Goldblum) zde sice je, ale pouze velmi krátce na začátku a na konci, takže nic světoborného kromě památné věty „Vítejte v Jurském světě“ nepředvede.

Pokud jde o formální náležitosti filmu, jako jsou výprava, digitální triky, nasvícení a zvuk, pak filmu nelze vytknout naprosto nic a film jde v tomto směru zase o hezký kus cesty dál než jeho předchůdce a na všechny dinosaury je doslova radost pohledět. Na několika místech mi přišlo, že trochu hapruje fyzika (dinosaurus lehce prorazí kovové dveře, ale rozplácne se o dřevěná dvířka výtahu na jídlo?). Hudba Michaela Giacchina je opět příjemnou variací na motivy Johna Williamse, byť mi přišla poněkud generičtější než v případě předchozího dílu.

Celkově je film Jurský svět: Zánik říše svižnou zábavou, která nezačne nudit ani při více než dvouhodinové stopáži. Jako k zábavě je k němu pak nutné od začátku přistupovat, protože rozhodně není bez prohřešků. Film je sice vhodný až od dvanácti let (díky řadě až překvapivě krvavých momentů), ale ani vy, ani váš náctiletý potomek či kamarád neodejdete z kina zklamaní.