O animovaném snímku V hlavě od amerického studia Pixar jsem před třemi lety napsal, že degradovat jej na pouhý film pro děti jenom proto, že je animovaný, je troufalé a neférové – je totiž tak dobrý, že je ho pro děti skoro až škoda, a dospělí si ho mají šanci užít podstatně více. Nejen díky perfektní animaci, ta tvoří jen špičku ledovce. To hlavní na filmu V Hlavě je jeho skvěle vymyšlený a bravurně pointovaný příběh, nefalšovaně dojemný, dramatický, napínavý a vtipný a odehrávající se v inspirativním, kreativním, nádherně vytvořeném a do detailu promyšleném konzistentním světě, který je dokonale smysluplný a evidentně vytvořený s láskou a nezměrnou pečlivostí. Nyní stejné studio přichází se snímkem Coco, o němž se dá říci beze změny to samé.Jeho hlavním hrdinou je hudebně nadaný mexický kluk jménem Miguel, který by se chtěl stát slavným hudebníkem, ale jeho rodina, muzice už dlouhé generace nepřející, s ním má jiné plány a hraní mu přísně zakazuje. Miguel pak odcizí kytaru z hrobky svého hudebního idolu, aby s ní mohl zahrát na přehlídce talentů, avšak protože se zrovna ten den slaví Día de los Muertos – tradiční oslava na počest mrtvým, tak je Miguel za krádež proklet a dostane se do paralelního světa zesnulých. Tam musí do svítání získat požehnání od někoho ze svých předků, aby se mohl vrátit mezi živé.
Zasazení příběhu do Mexika je fantastickou obměnou, která film ovlivňuje nejen vizuálně, ale i obsahově. Nejde jen o latinskoamerický vzhled postav, ona totiž každá vizuální drobnost od stylizace kostlivců, přes architekturu použitou ve světě mrtvých, až po různé výtvarné i dějové motivy nějakým způsobem vychází z mexické kulturní či lidové tradice, sahající až do dob Aztéků. Zásadní je onen každoroční svátek mrtvých, jehož součástí jsou sice i slavnostní průvody a festivalové veselí, ale především během něj mexické rodiny staví oltáře s rodinnými fotkami zemřelých příbuzných a zdobí jejich náhrobky, protože věří, že je ten večer chodí navštěvovat jejich duše. Nadčasově platné ponaučení, že rodina je základ, je ve filmech (zvlášť animovaných) dávno provařené a donekonečna omílané, v Coco se k němu však ještě váže nutnost chovat v srdci vzpomínku i na ty, kteří již nejsou mezi námi.
Hlavně je ale Coco, jak už to u těch lepších pixarovek bývá, opět studnicí nápaditosti s přesným a silně emotivním příběhem, který se vyvíjí překvapivě a smysluplně (v rámci svého světa) a do popředí staví dokonalé vykreslení svých postav a prostředí, pak promyšlený děj a teprve až potom vtípky, na rozdíl třeba od mimoňské série Já, padouch nebo většiny ostatních animovaných filmů poslední doby, které se snaží vetřít do přízně dětí právě akcentováním groteskových gagů na úkor všeho ostatního.
Zasazení příběhu do Mexika je fantastickou obměnou, která film ovlivňuje nejen vizuálně, ale i obsahově. Nejde jen o latinskoamerický vzhled postav, ona totiž každá vizuální drobnost od stylizace kostlivců, přes architekturu použitou ve světě mrtvých, až po různé výtvarné i dějové motivy nějakým způsobem vychází z mexické kulturní či lidové tradice, sahající až do dob Aztéků. Zásadní je onen každoroční svátek mrtvých, jehož součástí jsou sice i slavnostní průvody a festivalové veselí, ale především během něj mexické rodiny staví oltáře s rodinnými fotkami zemřelých příbuzných a zdobí jejich náhrobky, protože věří, že je ten večer chodí navštěvovat jejich duše. Nadčasově platné ponaučení, že rodina je základ, je ve filmech (zvlášť animovaných) dávno provařené a donekonečna omílané, v Coco se k němu však ještě váže nutnost chovat v srdci vzpomínku i na ty, kteří již nejsou mezi námi.Jen aby bylo jasno – film Coco se v drtivé většině odehrává ve fiktivním světě mrtvých, který je sice zaplavený kostlivci a všudypřítomnou makabrózní atmosférou (prokletý Miguel se pozvolna přeměňuje v kostru, existence mrtvých je závislá na tom, zda se na ně ve světě živých vzpomíná, časté motivy lebek…), ale neznamená to, že je pro děti nějak přehnaně děsivý nebo traumatický. Kostry jsou ironicky velice energickými bytostmi plnými života a jejich svět je zaplněn barvami a světly a v lecčem připomíná náš svět, jen doplněný o vlastní pravidla a zvyklosti. Snímek nemá za cíl děti vystrašit, ale citlivě je seznámit s konceptem smrti a potenciálem posmrtného života a poukázat na to, že mrtvých se není proč bát – naopak je důvod ke vzpomínání na ně. V tomto ohledu je film Coco podobně přínosný jako třeba Mrtvá nevěsta Tima Burtona, v níž se také střetával svět živých se světem mrtvých, akorát že ta byla na některé děti možná až příliš ponurá.
Hlavně je ale Coco, jak už to u těch lepších pixarovek bývá, opět studnicí nápaditosti s přesným a silně emotivním příběhem, který se vyvíjí překvapivě a smysluplně (v rámci svého světa) a do popředí staví dokonalé vykreslení svých postav a prostředí, pak promyšlený děj a teprve až potom vtípky, na rozdíl třeba od mimoňské série Já, padouch nebo většiny ostatních animovaných filmů poslední doby, které se snaží vetřít do přízně dětí právě akcentováním groteskových gagů na úkor všeho ostatního.Oproti nim je humor v Coco sice méně důležitou záležitostí, ale rozhodně ho ani náhodou není málo (a nikdy není vyloženě primitivní) – legrační pohyby kostlivců, jejichž těla se mohou různě rozdělovat a zase skládat, jsou asi nejčastěji variovaným gagem, pár vtipů je i poměrně sofistikovaných (mezi mrtvými lze nalézt mimo jiné i malířku Fridu Kahlo a legendárního wrestlera El Santa). Příliš prvoplánový zdroj humoru lze spatřovat akorát v postavě potulného psa, který Miguela po většinu filmu doprovází, a u nějž je zřejmě hlavním důvodem jeho přítomnosti jeho směšně ztřeštěné psí chování (a pochopitelně jde o mexickou rasu).
Filmaři z Pixaru opět dokazují, že na poli animovaných filmů tvoří naprostou špičku, a že jiná animační studia se s nimi z hlediska kvality nemohou se svými snímky poměřovat (výjimku za posledních mnoho let tvoří snad akorát Zootropolis: Město zvířat od Disneyho, LEGO® příběh od Warner Bros. a několik japonských anime). Nejde jen o dokonalost jejich technologie a obdivuhodné schopnosti jejich animátorů, ale hlavně o to, s jakým nasazením, láskou a pečlivostí ke svým filmům přistupují, jak si dávají záležet na každém detailu a jak skvělí to jsou vypravěči.
Filmaři z Pixaru opět dokazují, že na poli animovaných filmů tvoří naprostou špičku, a že jiná animační studia se s nimi z hlediska kvality nemohou se svými snímky poměřovat (výjimku za posledních mnoho let tvoří snad akorát Zootropolis: Město zvířat od Disneyho, LEGO® příběh od Warner Bros. a několik japonských anime). Nejde jen o dokonalost jejich technologie a obdivuhodné schopnosti jejich animátorů, ale hlavně o to, s jakým nasazením, láskou a pečlivostí ke svým filmům přistupují, jak si dávají záležet na každém detailu a jak skvělí to jsou vypravěči.P.S. Jako předfilm je promítán jednadvacetiminutový kraťas Ledové království: Vánoce s Olafem, vánoční speciál ze světa Ledového království. Není to úplně ideální, protože je zaprvé už po Vánocích, zadruhé je nanejvýš průměrný a zatřetí není ani zdaleka tak dobře česky dabovaný jako Coco (včetně písniček).
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
