Nové drama Woodyho Allena se odehrává v padesátých letech minulého století v zábavním parku na Coney Islandu, kde žije i pracuje Ginny (Kate Winslet), která to v životě moc nevyhrála. Je bývalou herečkou, co se musí spokojit s na svůj věk potupnou prací servírky v bistru, se svým nevzhledným manželem, hrubiánem a vášnivým rybářem Humptym (James Belushi), tře bídu s nouzí, jejich problematický synek je chronickým zakladatelem požárů a navíc se jim do skromného příbytku mezi hlučnými pouťovými atrakcemi nastěhuje Humptyho dcera z předchozího manželství, Carolina (Juno Temple), která utekla od svého manžela – gangstera a potřebuje se schovat před mafiány. Trocha naděje svitne pro Ginny ve chvíli, kdy nalezne milence v podstatně mladším plavčíkovi Mickeym (Justin Timberlake), s nímž by mohla začít nový život. Ten se ale zamiluje právě do Caroliny.Předchozí odstavec bohužel není nástřel děje, ale průběh nejméně poloviny filmu, po níž následuje už jen dořešení vzniklého milostného trojúhelníku a závěrečné titulky. Woody Allen vypráví v Kole zázraků (název odkazuje na pouťovou atrakci) velmi jednoduchý příběh, který by vystačil na telenovelovou povídku, ale stominutový film nemá šanci utáhnout. Allen do něj tudíž vecpal spoustu dialogové vaty a repetic, kdy postavy každou chvíli opakují jednu a tu samou informaci třeba třikrát nebo čtyřikrát, děj se točí v neustále se omílajících identických situacích a divák si připadá jako při sledování špatné divadelní hry, což ještě umocňuje výrazně omezené prostředí utvářené jediným bytem a přilehlou pláží.
To, že kluk něco podpálí a dostane za to vynadáno, se uskuteční asi čtyřikrát. Nejméně pětkrát si Ginny stěžuje, že ji bolí hlava. Když se Carolina objeví před Humptyho zrakem, tak dotyčný přinejmenším třikrát za sebou zmíní, že si neměla toho grázla brát, a že měla na víc. A takhle je to v Kole zázraků se vším – žádné zázraky, jen nekonečný kolotoč migrén, výčitek, žárlivosti a okatě metaforického žhářství, z něhož čpí otravná a polopatická doslovnost.Hlavní hrdinkou a hybatelkou děje je sice Ginny, leč z nějakého důvodu je ve filmu vševědoucím vypravěčem plavčík Mickey, který se v úvodu snímku představí divákům dřív, než vůbec objektivně vstoupí do příběhu, načež začne coby vypravěč popisovat i to, co je zcela evidentní a vysvětlující komentář by to nevyžadovalo, a to včetně okamžiků, u nichž se sám vyskytnout nemohl. Je to staromódní a tupé, ale lze chápat, proč si na tom Woody Allen ujíždí, stejně jako si ujíždí na jazzové hudbě (která samozřejmě nesmí chybět).
Co se Ginny týče, tak s ní pro její komplikovanou osobnost, prudkou povahu, jistou míru psychické lability i citovou nestabilitu lze sympatizovat jen díky tomu, že Kate Winslet ji velmi dobře hraje a dodává jí rozměr trpitelky – frustrované ženy dusící se v rodině a zaměstnání, kde ji všichni a všechno stahují ke dnu a blokují její možnosti a potenciál a tím pádem celý její život. Člověk by jí snad i útěk od toho všeho přál, to by se ovšem nesměla zachovat v závěru snímku jako sobecká a zákeřná mrcha a dovršit to náhlým záchvatem teatrálnosti – přičemž i při detailní znalosti jejího zoufalství, motivací a niterných tužeb si její konání nelze vykládat jako ospravedlnitelné. Ostatní herci nepředvádí nic, co by stálo za delší zmínku.
Co se Ginny týče, tak s ní pro její komplikovanou osobnost, prudkou povahu, jistou míru psychické lability i citovou nestabilitu lze sympatizovat jen díky tomu, že Kate Winslet ji velmi dobře hraje a dodává jí rozměr trpitelky – frustrované ženy dusící se v rodině a zaměstnání, kde ji všichni a všechno stahují ke dnu a blokují její možnosti a potenciál a tím pádem celý její život. Člověk by jí snad i útěk od toho všeho přál, to by se ovšem nesměla zachovat v závěru snímku jako sobecká a zákeřná mrcha a dovršit to náhlým záchvatem teatrálnosti – přičemž i při detailní znalosti jejího zoufalství, motivací a niterných tužeb si její konání nelze vykládat jako ospravedlnitelné. Ostatní herci nepředvádí nic, co by stálo za delší zmínku.Co se Woody Allenovi podařilo skvěle, je tak akorát vykreslení dobové atmosféry, nicméně v tomto případě, kdy už má za sebou Cafe Society, Kouzlo měsíčního svitu a další nostalgické retro filmy z minulých dob, jde spíš o nudnou a okoukanou rutinu. Celkově tak Kolo zázraků působí jako neinvenční a veskrze opomenutelný snímek, uvězněný v omílajících se repeticích a představující další důkaz toho, že Woody Allen natáčí filmy prakticky už jen na autopilota.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
