Druhý film herce a režiséra Miroslava Krobota se od jeho prvotiny s názvem Díra u Hanušovicv mnohém liší, avšak zachoval si přitom některé prvky, jež v budoucnu bude možné označit v souvislosti s Krobotovou tvorbou jako „charakteristické“. Jedním z nich je důraz na postavy obyčejných lidí s obyčejnými problémy, pomalé tempo vyprávění, oproštěné od jakéhokoli dějového oblouku, touha po uměleckém přesahu a cit pro zachycení atmosféry a mimořádně jemného suchého humoru. Jinak od Díry v Hanušovicích se Kvarteto kromě odlišného příběhu a jiných postav liší zejména změnou prostředí – ze zapadlé ospalé vesničky se děj přesunul do mnohem rušnější Olomouce – a s tím související znatelně větší obsáhlostí motivů a témat.
Upřímně to všechno zní dost chcípácky a depresivně a nepůsobí to vůbec dojmem, že by se na to chtělo člověku dívat, natož na to chodit do kina. Věc se má nicméně tak, že na Kvartetu funguje řada věcí, jež u českých dramat podobného minimalistického typu fungují málokdy, jako jsou věrohodně a přirozeně definované postavy, zahrané velmi přesnými a jasně čitelnými herci. Miroslavu Krobotovi se jako režisérovi i jako scenáristovi (na scénáři opět spolupracoval s Lubomírem Smékalem) daří vytvářet hrdiny, kteří jsou srozumitelní a působí dostatečně životně, je v nich znát nějaký myšlenkový i psychologický vývoj a chápete, co se v nich odehrává, aniž by film o nich musel být přehnaně polopatický. Někdy stačí k porozumění jen pohled nebo náznak úsměvu, což se většině herců daří realizovat skvěle a bez zbytečného přehrávání. Velice přesně se Krobotovi daří navodit mimo jiné i atmosféru brzkého rána po prokalené noci a nejistoty v komunikaci dvou lidí, kteří by si spolu rádi něco začali, ale nevědí, jestli to ten druhý cítí stejně, případně jestli je to správné rozhodnutí.
Ani zmíněná větší tematická rozmanitost není vyloženě zlepšením, protože spousta vedlejších podzápletek a motivů je bohužel bez pointy a spíš nadbytečná. Postavy maminek Roberta a Tomáše, které svými syny citově i jinak manipulují, přítomnost Tomášova velmi hlučného a žárlivého souseda (a mnoho dalších příkladů), to všechno existuje ve filmu jen proto, aby se tím reprezentovaly další a další příklady disfunkčních vztahů, ale v podstatě se tím říká jen jedno a to samé pořád dokolečka. Film se tím pádem bez ohledu na objektivně střídmou stopáž 93 minut subjektivně dost vleče.
„Venku prší.“[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]










