Druhý film herce a režiséra Miroslava Krobota se od jeho prvotiny s názvem Díra u Hanušovicv mnohém liší, avšak zachoval si přitom některé prvky, jež v budoucnu bude možné označit v souvislosti s Krobotovou tvorbou jako „charakteristické“. Jedním z nich je důraz na postavy obyčejných lidí s obyčejnými problémy, pomalé tempo vyprávění, oproštěné od jakéhokoli dějového oblouku, touha po uměleckém přesahu a cit pro zachycení atmosféry a mimořádně jemného suchého humoru. Jinak od Díry v Hanušovicích se Kvarteto kromě odlišného příběhu a jiných postav liší zejména změnou prostředí – ze zapadlé ospalé vesničky se děj přesunul do mnohem rušnější Olomouce – a s tím související znatelně větší obsáhlostí motivů a témat.Hlavními hrdiny jsou členové smyčcového kvarteta, z nichž Funés (Zdeněk Julina) je velmi uzavřený a spíš se drží stranou, Simona a Robert (Barbora Poláková a Lukáš Melník) spolu žijí tři roky v nejistém vztahu a Tomáš (Jaroslav Plesl) příležitostně souloží s jejich společnou kamarádkou (Pavlína Štorková), ale pokukuje i po Simoně. Mezi Simonou, Robertem a Tomášem začne velmi pozvolna vznikat něco jako náznak milostného trojúhelníku a sem tam se do toho vloží ještě nějaká další vedlejší postava. Nějaký uzavřený děj film ale nemá a jde spíš jen o střípky ze života několika lidí na téma „jsme nešťastní, protože se marně pokoušíme o vzájemné vztahy, i když je nám mnohem lépe samotným, a tím pádem ani nevíme, co máme dělat sami se sebou, a v průběhu té dlouhotrvající krize se o sobě možná něco dozvíme, ale možná taky ne.“
Upřímně to všechno zní dost chcípácky a depresivně a nepůsobí to vůbec dojmem, že by se na to chtělo člověku dívat, natož na to chodit do kina. Věc se má nicméně tak, že na Kvartetu funguje řada věcí, jež u českých dramat podobného minimalistického typu fungují málokdy, jako jsou věrohodně a přirozeně definované postavy, zahrané velmi přesnými a jasně čitelnými herci. Miroslavu Krobotovi se jako režisérovi i jako scenáristovi (na scénáři opět spolupracoval s Lubomírem Smékalem) daří vytvářet hrdiny, kteří jsou srozumitelní a působí dostatečně životně, je v nich znát nějaký myšlenkový i psychologický vývoj a chápete, co se v nich odehrává, aniž by film o nich musel být přehnaně polopatický. Někdy stačí k porozumění jen pohled nebo náznak úsměvu, což se většině herců daří realizovat skvěle a bez zbytečného přehrávání. Velice přesně se Krobotovi daří navodit mimo jiné i atmosféru brzkého rána po prokalené noci a nejistoty v komunikaci dvou lidí, kteří by si spolu rádi něco začali, ale nevědí, jestli to ten druhý cítí stejně, případně jestli je to správné rozhodnutí.Nevýhoda je akorát v tom, že otrhané existence z Hanušovic byly o něco zajímavější, než neúspěšná čtveřice smyčcových hudebníků, kteří nemají žádné zásadní finanční či existenční problémy a jejich největší trable spočívají v tom, kdo bude s kým chodit, kdo bude s kým spát, jestli jim to přinese větší štěstí, a jestli si nezapomenou klíče od bytu. Vztahy se tu řeší opatrně a pomocí náznaků, nevznikají žádné nové, ani se ty staré nerozpadají, a film končí, aniž by si partnerské krize postav stačily projít jakoukoli katarzí.
Ani zmíněná větší tematická rozmanitost není vyloženě zlepšením, protože spousta vedlejších podzápletek a motivů je bohužel bez pointy a spíš nadbytečná. Postavy maminek Roberta a Tomáše, které svými syny citově i jinak manipulují, přítomnost Tomášova velmi hlučného a žárlivého souseda (a mnoho dalších příkladů), to všechno existuje ve filmu jen proto, aby se tím reprezentovaly další a další příklady disfunkčních vztahů, ale v podstatě se tím říká jen jedno a to samé pořád dokolečka. Film se tím pádem bez ohledu na objektivně střídmou stopáž 93 minut subjektivně dost vleče.A co se týče humoru, tak je vytvářený dost podobně jako u Díry u Hanušovic, tudíž se i u Kvarteta lze nanejvýš pochechtávat, a to ještě dost sporadicky. Většina humoru je totiž buď téměř neznatelná a hodně suchá, nebo příliš explicitní a bohužel nevtipná. Největší šanci pro zasmání mají ti, kterým připadají vtipné ty vtipy s ovcemi v traileru, případně tenhle dialog dvou postav:
„Venku prší.“„Já ven nechodím.“
„Ale měl bys. Začínáš být cítit.“
„Mě nemůžeš urazit, jsem vodnář.“
„Já jsem taky vodnář.“
„Tak co by ses myla?“
(Konec scény.)
Stejně jako Díra u Hanušovic, tak i Kvarteto nakonec doplácí na identický problém, a sice že snaha o zachycení atmosféry nějakého místa a v něm žijících lidí, byť relativně zdařilá, zkrátka nestačí na pokrytí celovečerní stopáže. Kvarteto v tomhle pokulhává kupodivu o něco více, protože na to, kolik se toho v něm odehraje, se tím vlastně řekne překvapivě málo. Nedramatický a nevzrušivý příběh se tak potácí ode zdi ke zdi a působí podobně jako jeho hrdinové, kteří se plácají ve vlastní nerozhodnosti a emocionálně-vztahové bezradnosti. Rozporuplný dojem tak vylepšuje akorát drobná naděje, že snímek zaujme na nějakém potenciálním festivalu, i když se tam rozhodně spíš než k favoritům bude řadit do šedivé a průměrné programové výplně.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
