Spojenci jsou vším, jenom ne (pod)průměrní, i když divácký, kritický a "cechovní" ohlas nasvědčuje něčemu jinému. Jenom je třeba k nim přistupovat s adekvátním očekáváním. Nejsou dalším špionážním akčňákem s prvky romance a komedie, jakou byla filmová adaptace zapomenutého seriálu Mr. & Mrs. Smith, ve které byl na place i mimo něj ustanoven hvězdný pár Brangelina (Brad Pitt a Angelina Jolie). Marketing se snažil vytvořit tuto spojitost (špionážní flák s Pittem, ale tentokrát je milenkou Cottilard a rozpadá se kvůli tomu manželství s Jolie), ale ta vyvolala mylné očekávání, protože namísto vášně mezi aktéry tentokrát šlo více o to hraní různých rolí v manželství a nejistotu ohledně pravosti citů v něm. Nejsou ani další studií proměnlivé a tekuté identity člověka, která by byla spojena s konkrétním národním občanstvím, protože tento motiv příznačný pro scenáristu Stevena Knighta slouží jako výchozí bod pro "zemeckisovskou" hru s dějinami kinematografie.
Často se zapomíná na to, že Robert Zemeckis patří mezi novonovohollywoodskou generaci tvůrců (Steven Spielberg, Brian De Palma, George Lucas...), která vystudovala filmovou vysokou školu a která byla ovlivněna zejména (ale zdaleka nejenom) klasickým Hollywoodem. Právě k jeho odkazu se ve svých snímcích tito tvůrci navrací a namísto pouhé pocty upřednostňují kreativní přepracování a kritické vymezení se vůči předobrazům.
V této souvislosti bývají často vypichovány na Oscara nominované kostýmy, ale zrovna ty zůstávají spíše v rovině pouhého odkazování se: protagonisté na sobě v prvních dvou aktech mají šat, který dříve nosily ústřední postavy dvou druhoválečných melodramat (Casablanca, A teď, cestovateli). Důležitější, než jsou jednotlivé prvky (kostýmy) a co do místa i doby dění přiznaná inspirace prvním zmíněným titulem, je vztahování se k inspiračnímu zdroji: Spojenci nejsou pouhou nápodobou, protože své vzory - druhoválečná melodramata a noiry - přímo i nepřímo komentují. Berou si z nich mimo jiné pro všechny společné téma hry na manžele a hraní různých rolí a zklamání z důvodu očekávání v manželství. Na rozdíl od jmenovaných i nejmenovaných klasik nám však není umožněno "vnoření se", protože je nám neustále připomínáno, že sledujeme "hru", ve které herci hrají postavy, které hrají někoho jiného, přičemž se o tomto hraní v první polovině otevřeně baví.
Zatímco první polovina vytvářela napětí díky sjednocující otázce "poznají, že hrajeme manžele?", přičemž publikum zároveň distancovala reflexí samotného filmového herectví, druhá polovina vzbuzuje thrillerové vzrůšo sjednocující otázkou "hraje manželku?", přičemž pomrkává na poučené diváctvo narážkami na (paranoidní) noiry. Jedna postava si čte greenovskou novelu a X značí smrt, ale nedá se očekávat konzervativní vyvrcholení, jaké by se nabízelo v retronoiru (= imitaci dobových noirů, zasazené do období jejich největší slávy). Naopak Spojenci zachází dál než některé carygrantovské hitchcockovky z první poloviny 40. let, které variují (osudová žena není upoutaná doma, muž nepředstavuje hrozbu jako z gotického hororu/noiru ala Podezření).
Obě "půlky" přitom drží pohromadě, přestože má každá mírně odlišnou stylistickou strategii (v první příznačné ticho před bouří upřednostněním dialogů a potlačením zvuků a hudby, v druhé naopak hluk v podobě zvukových efeků prostředí a posílené hudby, v nejvypjatějších scénách naopak ticho). Sjednocuje je totiž ona špionážní linie, která akorát vymění jednu otázku za druhou, a především vypravěčské mistrovství, kdy je každá informace napříč dvěma hodinami efektivně zužitkována. Dá se samozřejmě opájet i stylistickými postupy, protože Zemeckis spolu s kameramanem Donem Brugessem mají rádi záběry delší, než je současná norma, a významotvorně pracují s odrazovými plochami vyjadřující proměňující náhled muže na svou ženu. Nakonec ale stejně záleží na tom, nakolik jste ochotni přijmout tuto poučenou hru s kinematografickým odkazem, hru, která nemá potřebu skrz upomínání se na klasický Hollywood reflektovat současnou společenskou situaci (srov. Most špiónů), ale která prozkoumává institut manželství. A to výrazně lépe - protože pronikavěji - než Zemeckisova duchařina Pod povrchem, která se ve své době dočkala taktéž podobně rozpačitého přijetí. (8/10)
Spojenci vyšli v České republice koncem května na všech typech nosičů pro domácí kino, tj. DVD, BD i dvoudiskovém UltraHD. Poslední zmíněný neobsahuje český dabing, pouze titulky, ale součástí balení je i BD, na kterém dabing je. První zmíněný je zase (vedle počtu titulků, prostorového mixu apod.) oproti ostatním ochuzen o část bonusů, protože z deseti featurettů na BD i UltraHD má DVD pouze čtyři (Příběh Spojenců, Z kulis až na Saharu: o produkci filmu, Dokud nás smrt nerozdělí: Max a Marianne, Dámy a pánové: Herečky a herci). Pro úplnost třeba dodat, že u jednoho specializovaného prodejce zaměřujícího se na sběratele/sběratelky je k dostání i modrý disk ve steelbooku, který na přední a zadní straně vychází z plakátů a na rozdíl od plastové krabičky má "písečný" vnitřní artwork.
OBRAZ A ZVUK:
Stálejší Zemeckisův kameraman Don Brugess natáčel Spojence na digitální kameru (Red Wapon Dragon) v plně kontrolovaném prostředí a v rozlišení 6K a 8K. Výsledkem je podle angloamerických recenzí jedno z nejlépe vypadajících UltraHD, které k dokonalosti - větší ostrosti, věrnějšímu barevnému podání, členitější textuře prostředí i kostýmů, prokreslenějším pleťovkám atd. - dovádí už tak výborný obrazový přepis z BD. I ten (ve formátu 2.40:1) patří mezi ty nejzdařilejší letošní a kritizovat na něm něco by mohli jenom ti, kdož spočítali všechny vlasy i vrásky hlavních hvězd, protože až tak detailní a ostrý je.
Zvuková stopa v originálním znění a v DTS-HD Master 5.1 mixu tak nadšeně hodnocena není, ale záleží na přistupu: soustředění do předních kanálů jedni vnímají jako nevyužití potenciálu, jiní jako záměr ve snaze evokovat klasické hollywoodské fláky. Osobně jsem se stále nerozhodl, k jaké ze dvou stran se klaním, ale "šestikanál" mi přišel zcela dostačující: srozumitelné dialogy, dostatečně autentizující zvuky prostředí (zejména londýnské kanceláře), několik výrazných sekvencí oživujících zvukovou aparaturu (především obě scény náletu). Velmi dobrý zvukový přepis, jenom v porovnání s tím obrazovým nevyčnívá, což může být dáno i filmařskými volbami. Přece jenom zemeckisovské upřednostňování předních kanálů a potlačení zvukových efektů z mimobrazového pole i promluv vedlejších postav v dalších plánech tolik nevyniká v porovnání třeba s fincherovským opačným přístupem. (9/10)
BONUSY:
V bonusové sekci je deset krátkometrážních tematických dokumentů, které je možné si přehrát i dohromady jako celovečerní - po hříchu neucelený - film o filmu o délce necelých sedmdesáti minut. Vše s českými titulky, což výbavu činí i v porovnání s ostatními tituly nadprůměrnou. Škoda ovšem zmiňované neucelenosti, respektive nejednotnosti, která se podepsala i na způsobu vypovídání o díle: na jednu stranu se vzdává pocta konkrétním filmům a navazuje se na hollywoodskou studiovou tvorbu z válečných let, na druhou stranu se štáb snažil o autenticitu.
Na jednu stranu se dozvídáme, že příběh vycházel ze skutečné události, na druhou to, že režisér je fanouškem válečných filmů (pětiminutovka Příběh Spojenců). Na jednu stranu slyšíme, že snímek má být romancí napodobující konkrétní klasické snímky, na druhou stranu je nám řečeno, nakolik důležitá byla autenticita prostředí (desetiminutovka Ze studia na Saharu: Výprava Spojenců). Na jednu stranu je nám i za pomocí náčrtků ukázáno, jak kostýmy vycházely z Casablancy či Život je cesta, na druhou stranu se dozvídáme, že "sublimální" kostýmy nosí špiónky (zhruba devítiminutový Steh v čase: Kostýmy Spojenců). Na jednu stranu hovoří stálý Zemeckisův spolupracovník Alan Silvestri o hudbě, která nevychází ze zdrojů ve světě příběhu, na druhou stranu jsou zdůrazňovány dobové žánry jako swing či jazz (sedmiminutovka Ty zvuky swingu: Hudba Spojenců). Na jednu stranu jde Zemeckisovi jakožto režisérovi o vyprávění příběhu, na druhou stranu (zároveň?) ukazuje měřítko (skoro devítiminutový featurette Čočkou kamery: Režie Roberta Zemeckise).
Rozporné featuretty přináší aspoň poznatky. Nejslabší jsou takové, které buď sází jenom na onu deklarovanou autenticitu, nebo propagují hvězdy a technologii. Dva dokumenty se věnují hereckému obsazení, aniž by byly nějak obohacující (šestiminutovka Dokud nás smrt nerozdělí: Max a Marianne o dvou hlavních hvězdách, pět a půl minuty trvající Chlapci a děvčata: Obsazení o vedlejších rolích). Devět a půl minuty trvající srovnávačka efektů před a po s ukázkami previzualizace v Světla, pixely, akce!: Vizuální efekty Spojenců aspoň ukáže snahu o neviditelnost triků - někdy nenaplněnou (scéna přistání do pouště za pomocí padáku), jindy zdařilou (odlet letadla, vybombardováný obchod v Londýně). Přehlídku dobových vozidel včetně letadel (tři a půl minutová ztáta času č. 1 Za volantem: vozidla ve filmu) a zbraní (tří a půl minutová ztráta času č. 2 Zajištěno a nabito: Zbraně Spojenců) klidně přeskočte, nemáte-li na ně fetiš. (7/10)
ZÁVĚR:
Spojenci si zaslouží, aby jejich druhý život na nosičích pro domácí kino zalátal ztrátu z kin a vedl k jejich kritickému přehodnocení, resp. docenění. Jsou poučenou hrou s dějinami filmu, zdařilým žánrovým snímkem i pitvou manželství. Na Blu-rayi mají adekvátní zvukový přepis, referenční obrazový a nadprůměrné bonusy, a tak není důvod, proč váhat s koupí, pokud se vám snímek v kině zamlouval.