Ačkoliv byl scénář Jona Spaihtse (Prometheus) dlouhou dobu na hollywoodské černé listině dosud nezrealizovaných scénářů, nic skutečně originálního či nečekaného nenabízí, neznamená to však, že by nebyl zdařilým a funkčním naplněním klišé filmů odehrávajících se ve vesmíru. Film je velmi srozumitelně rozdělen do tří podobně dlouhých aktů, z nichž každý čerpá z jiného známého žánrového vzorce, a zejména první dva jsou díky působivé práci s detaily a skvěle vedeným duem herců vtahující podívanou, která si zachovává nadsázku, vtip i mysteriózní auru.
Na to, že se jedná v podstatě o komorní drama dvou lidí, můžeme jeho blockbusterový rozpočet pohybující se na hranici 125 milionů dolarů považovat za velkorysý – hlavně díky němu nevypadá film lacině a třeba působivé interiéry činí vesmírnou loď zajímavou a plnou zábavných detailů. V Hollywoodu dosud zřejmě nevznikl takto komorní film, do něhož by bylo investováno tolik peněz – úchvatně nadesignovaná loď tak zejména v první třetině slouží jako vedlejší postava (pokud chceme, tak zastoupena i robotem-barmanem v podání Michaela Sheena), která doprovází hlavní postavu, mechanika Jima, ve variaci příběhů o přežití jako například Moon nebo Marťan.
V druhé třetině se pozornost přesouvá z vesmírného Trosečníka na postavu spisovatelky Aurory, sloužící ve filmu jako romantický objekt. Tato část trvá z celého filmu nejdéle a stojí hlavně na hereckém šarmu charismatické dvojice Chrise Pratta a Jennifer Lawrence trávící téměř dokonalé líbánky ve vesmíru. Není podivem, že dva z nejobsazovanějších herců současnosti dokáží utáhnout i banálnější scény romantického sbližování a každá další minuta s nimi je vtipná a svižná a divák chce vidět více. Je důležité dodat, že navzdory vcelku vážné situaci je veškeré serióznější drama odsunuto na vedlejší kolej v prospěch zábavnějších/romantičtějších pasáží.
Vcelku násilný přechod přichází až ve finále, které začne najednou přehnaně čerpat z konvencí hollywoodských blockbusterů a změní se v celkem bezduchou přehlídku digitálních efektů, náhlých deadlineů, logických mezer a záchran na poslední chvíli. Závěr tak začne působit dojmem nadbytečně přilepeného dovětku, v němž by se měl investovaný rozpočet změnit ve velkolepé divácké atrakce, ale bohužel je pouze nejslabší částí filmu. Děj se rapidně zrychlí a z pozvolna budovaného příběhu se stane série zběsilých rozhodnutí ve velmi rychlém sledu. Úplný konec filmu, v němž se na vteřinu v cameo roli objeví jiný známý hollywoodský herec, jakoby značil rozsáhlé střihové zásahy v postprodukci.
V Pasažérech se Tyldum ukázal jako solidní režisér hollywoodského mainstreamu s citem pro vedení herců a je vysoce pravděpodobné, že s lepším scénářem by dokázal natočit mnohem zapamatování hodnější podívanou. Jeho novinka tak v kině splní funkci pouhé lehce nadprůměrné žánrové zábavy, ale diváci se k ní nejspíše opakovaně nevrátí.[Recenze původně vyšla na portálu Aktuálně.cz. Ja její uveřejnění i zde redakci děkuji.]
