Wajda patřil k stabilně a vytrvale pracujícím režisérům až do své smrti. Jeho tvorba obsáhla neuvěřitelných šest dekád, sahajíc od poloviny let padesátých až k letošnímu roku 2016, kdy ještě před svou smrtí dokončil svůj už poslední film Powidoki. Vybrat z jeho bohaté filmografie jedno "reprezentativní" dílo je sice nutně činem subjektivním, ale jeho monumentální historické drama Země zaslíbená lze počítat mezi jedno z jeho děl vrcholných. Země zaslíbená z roku 1975, která se v kinech oficiálně promítala ještě v tehdejším Československu, byla pak v Česku uvedena ještě dvakrát na filmových festivalech. Poprvé v roce 2010 na píseckém Festivalu nad Řekou a pak v roce 2014 na festivalu ve Zlíně. Stručný obsah filmu shrnuje tato krátká synopse: Monumentální epos zachycující přerod feudální společnosti v dravý kapitalismus patří k nejosobitějším dílům polského klasika Andrzeje Wajdy. Tříhodinová adaptace polského nositele Nobelovy ceny Stanislava Reymonta je sugestivní analýzou kariérismu na pozadí přerodu průmyslového města Lodže (Festival nad řekou).
V centru příběhu stojí trojice přátel, která se v Lodži na počátku 20. století snaží společně vybudovat továrnu. Mladý polský šlechtic Karol Borowiecki (Daniel Olbrychski) je inženýrem v továrně německého průmyslníka Bucholze (Andrzej Szalawski). Němec Max Baum (Andrzej Seweryn) a Žid Moritz Welt (Wojciech Pszoniak) chtějí Karolovi pomoct vybudovat jejich vlastní továrnu. Bohatý a košatý děj obsahuje řadu vedlejších postav a vedlejších zápletek, které snímku dávají epický ráz.Země zaslíbená existuje v několika verzích. Ta původní je bez jedné minuty tříhodinová. Poté ještě existuje verze, která má dvě hodiny a devatenáct minut (ke stažení zde) a poté existuje ještě ve formě televizní, která má 204 minut. Tento článek hodnotí onu zkrácenou verzi, která je přesto stále dostatečně epická a monumentální. Ať tak, nebo tak, Země zaslíbená je fascinující historickou freskou, při jejímž sledování se tají dech a zároveň vás mrazí, s jakou silou a expresivitou se Wajdovi podařilo evokovat tuto historickou epochu.
Pokud bychom chtěli Zemi zaslíbenou přirovnat k něčemu, co je "klasickému" divákovi více známé, pak se nabízí srovnání s takovými díly a skvosty kinematografie, jako jsou například Kmotr nebo Nebeská brána. I když je tematicky i geograficky Wajdova Země zaslíbená úplně jinde, svou rozmáchlostí, epičností i efektností se oběma podobně monumentálním historickým dramatům vyrovná. Wajda zde adaptoval stejnojmenný román z roku 1899 polského prozaika Wladyslawa Stanislawa Reymonta, podle něhož napsal i scénář. O neobyčejně působivou expresivní vizuální podobu se postarali kameramané Witold Sobociński, Edward Kłosiński a Waclaw Dybowski. Hudbu k Zemi zaslíbené složil přední polský filmový skladatel Wojciech Kilar. V jedné z epizodních rolí průmyslníka Müllera můžete poznat Franciszka Pieczku, který se o necelých dvacet let později objevil v jedné z vedlejších rolích v českém filmu Díky za každé nové ráno.
Výjimečných kvalit Země zaslíbené si všimla v roce 1975 i americká Akademie, která Wajdův film poctila nominací na Oscara za nejlepší zahraniční film. Polského režiséra ale porazil Akira Kurosawa s filmem Děrsu Uzala. Wajda byl už jednou předtím v nominacích s Popelem a démantem a poté ještě dvakrát s filmy Slečny z Vlčí a Katyň. Prvním polským filmem, který ale Oscara získal, byla až tři roky stará Ida.
