Jednou z postav ve francouzské komedii Zbrusu Nový zákon, byť okrajovou, je i Ježíš Kristus. Uvedení filmu do českých kin na Štědrý den je tedy docela trefné, neb si z Ježíšovy poutě na zemi mírně utahuje a vytváří zábavnou variaci na něj prostřednictvím vyprávění ujetého příběhu, v němž je hlavní hrdinkou spasitelova mladší dcera jménem Ea.
Desetiletá Ea žije se svým otcem, Bohem, v jednom bruselském bytě, který na rozdíl od svého bratra v životě neopustila. Také s nimi žije její matka, která je též Bohyně, leč před dominantním, sebevědomým a agresivním mužem se ustrašeně krčí a bojí se projevit. Bůh přitom není vševědoucí a moudrý, naopak je to přízemní, násilný a zákeřný povaleč, co řídí svět ze své pracovny pomocí počítače, kde vymýšlí zákony, kterými by znepříjemnil lidem život (chleba vždy spadne namazanou stranou dolů, vedlejší fronta vždy postupuje rychleji…), a vyžívá se ve své škodolibosti. Po jedné hádce s otcem už Ee dojde trpělivost a počítač mu zaviruje, předtím však ještě pošle všem lidem SMS obsahující zprávu o tom, kolik času jim zbývá do té doby, než zemřou.Následně se Ea po Ježíšově vzoru vydá na zem, aby tam našla své vlastní apoštoly, což by mohlo její matce dopřát dostatek odvahy k tomu, aby se odhodlala převzít vládu (neptejte se jak, ale je to docela legrace), a zapisovatelem Nového Nového zákona jmenuje náhodného bezdomovce (který je cítit po směsi česneku a citronu a má kůži jako starý had, co v baru čeká na štamprli krve). Bůh je jí v patách…
Film je řazen do kapitol (Genesis, Exodus a jednotlivá evangelia), nicméně parodování křesťanské mytologie netvoří jeho základ – tím je totiž neskutečná hravost, s níž belgický režisér a scenárista Jaco Van Dormael (Pan Nikdo) tvoří úžasně výtvarné obrazy, okouzlující scény překypující fantazií a nápadité dialogy bohaté na satirické průpovídky i nevšední přirovnání. V kombinaci s všudypřítomnou pozitivitou, křiklavou paletou barev (až na hranici kýče), rychlým tempem, velikou vstřícností vůči divákům a usilovným záměrem zalíbit se všem, je výsledkem feel good film, který nepřekvapivě zaznamenává v publiku značný ohlas a vlnu popularity. Přitom je natolik naditý zábavnými a podařenými věcmi, že ona vypočítavost a v mnoha ohledech i nedokonalost se mu dá lehce odpustit, zvlášť pokud se necháte snadno unést jeho surrealistickou atmosférou a přistoupíte na jeho snahu o nezávaznost.
Mimochodem, Benoît Poelvoorde (nedávno jste ho mohli vidět v komedii Rodina k pronájmu) je v roli Boha skvělý (použít výraz „božský“ by asi bylo laciné) a velmi dobrá je i Pili Groyne, představitelka jeho dcery. Jednak umí hrát a zároveň se její postava vyjadřuje o dost sofistikovaněji, než by se na desetiletou slušelo, takže rozhodně nepůsobí otravně, jak jsem se původně bál. Herci ve vedlejších rolích jsou přinejmenším dobře obsazení, kvalitně hrají skoro všichni.
Originální trailer filmu Zbrusu Nový zákon
Film je řazen do kapitol (Genesis, Exodus a jednotlivá evangelia), nicméně parodování křesťanské mytologie netvoří jeho základ – tím je totiž neskutečná hravost, s níž belgický režisér a scenárista Jaco Van Dormael (Pan Nikdo) tvoří úžasně výtvarné obrazy, okouzlující scény překypující fantazií a nápadité dialogy bohaté na satirické průpovídky i nevšední přirovnání. V kombinaci s všudypřítomnou pozitivitou, křiklavou paletou barev (až na hranici kýče), rychlým tempem, velikou vstřícností vůči divákům a usilovným záměrem zalíbit se všem, je výsledkem feel good film, který nepřekvapivě zaznamenává v publiku značný ohlas a vlnu popularity. Přitom je natolik naditý zábavnými a podařenými věcmi, že ona vypočítavost a v mnoha ohledech i nedokonalost se mu dá lehce odpustit, zvlášť pokud se necháte snadno unést jeho surrealistickou atmosférou a přistoupíte na jeho snahu o nezávaznost.Leckomu tak může vadit, že fikční svět Zbrusu Nového zákona nedrží pohromadě žádnými konzistentními pravidly a jen za sebe zběsile vrší vizuálně atraktivní sekvence plné originálních nápadů, kterými se tu nedomyšlenost snaží zamaskovat. Stát se v něm může v podstatě cokoli – amputovaná dlaň tu krasobruslí v záři reflektorů, po městě se procházejí žirafy, nebe zaplavují květinové vzory a dvaasedmdesátiletá herečka Catherine Deneuve se tu zamiluje do gorilího samce. Bůh cestuje mezi svým bytem a světem lidí skrz pračku ve veřejné prádelně a hned po svém zjevení se na Zemi je fyzicky napaden za vybírání popelnic.
Mimochodem, Benoît Poelvoorde (nedávno jste ho mohli vidět v komedii Rodina k pronájmu) je v roli Boha skvělý (použít výraz „božský“ by asi bylo laciné) a velmi dobrá je i Pili Groyne, představitelka jeho dcery. Jednak umí hrát a zároveň se její postava vyjadřuje o dost sofistikovaněji, než by se na desetiletou slušelo, takže rozhodně nepůsobí otravně, jak jsem se původně bál. Herci ve vedlejších rolích jsou přinejmenším dobře obsazení, kvalitně hrají skoro všichni.Dormael skutečně vypráví hlavně prostřednictvím fantaskních obrazů, v nichž jeden nápad střídá druhý. Nejčastěji se čerpá z myšlenky, jak by se asi změnil svět, kdyby lidé věděli, jak dlouho ještě budou žít (a nemohli to ovlivnit). Opět ovšem platí, že čím méně se bude divák ptát a rýpat se ve smysluplnosti toho, co se na plátně odehrává, tím lépe. Kdyby tak činil, film se mu sesype na hromádku rozverných scének, namotaných na nefunkční kostru.
Snad se to dá omluvit i tím, že poselství filmu, že život je vlastně krátký, a že lidé by neměli žít stereotypně, nýbrž oprostit se od zaběhnutého koloběhu a dělat si, co chtějí, a co by jim dělalo radost, mělo efekt i na režiséra samotného. Ten se v podstatě vykašlal na logiku a zaplnil svůj film vším, co se mu zlíbilo, a co mu připadalo zábavné, hravé a vizuálně podmanivé. A proč ne, mě tím dostal. A smál jsem se taky dost.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
