Marguerite není biografií v pravém slova smyslu, nýbrž spíše tragikomickou variací na hlavní motivy života Florence Foster Jenkins. Filmoví tvůrci sice ve snímku zachovali dobu, ve které Jenkins působila, tj. 20. léta 20. století, nicméně její příběh přesunuli z Ameriky do Francie, změnili národnost této zpěvačky a dokonce i její jméno. Hlavní postavou se tudíž stává eponymní Marguerite Dumont, jež touží po tom okouzlit davy svou interpretací operních árií, i přesto že – aniž by si to snad ona sama uvědomovala – její hlasové kreace oscilují mezi syčením píchlé pneumatiky a mečením hladové kozy. Pokud by existovalo jedno jediné slovo, jež by bylo schopno vyjádřit Margueritino hlasové nadání, bylo by jím bezpochyby kakofonie, čili nelibozvučnost či zvukový nesoulad. Ať už Marguerite trápí zvukovody posluchačů pouze s pianem nebo i s celým smyčcovým orchestrem, souznění tónů ne a ne nastat. Jediný zvuk, se kterým Marguerite jakžtakž ladí, je neustálý skřek páva v jejích zahradách.
Díky zarputilému prznění operních árií může dojít především u znalců opery k celkem nelehké situaci. Pokud má divák nějaké povědomí o tom, jaké tóny v daných áriích očekávat, může se o to více bavit drastickými rozdíly a nedostatky v provedení hlavní hrdinky. Zároveň však takový divák bude chtě nechtě při poslechu ještě více trpět. Výsledkem pak může být jakási sadomasochistická pochoutka, která potrápí sluchové bubínky a zároveň pošimrá bránici.
Celý snímek však není pouze o opeře. Jeho hlavní snahou je spíše poukázat jak na úsměvné, tak i nebezpečné aspekty života v bludné iluzi. Tak jako Gloria Swanson v Sunset Blvd. či Bette Davis v What Ever Happened to Baby Jane? se i Marguerite v tomto filmu ocitá v naprostém bludu, neschopná zdravého úsudku a klamaná nejbližším okruhem přátel. Na rozdíl od dvou zmiňovaných příkladů, ve kterých ústřední konflikt eskaluje do thrillerového, až hrůzu nahánějícího finále, snímek Marguerite se odvíjí v jiném duchu. Zpočátku s veselým nadhledem sladce vykresluje ústřední pomatenou hrdinku, aby se v poslední třetině přetavil v hořkou katarzi. Výsledná forma tak nabírá podobu sladkohořké zpěvavé odysey.
Přechod ze sladké (či komické) do hořké (či tragické) roviny je ovšem kamenem úrazu tohoto filmu. Režisér Xavier Giannoli (Superstar, À l'origine) se po celou dobu snaží obě polohy snímku vybalancovat, nicméně ve značném množství scén se jeho záměr míjí účinkem, přičemž výsledný pocit z některých částí Marguerite je celkem rozpačitý. Ve filmu je možno nalézt i několik dalších hluchých míst a zamrzí, že například vedlejší dějová linka, romantická epizoda mezi Hazel (Christa Theret) a Lucienem (Sylvain Dieuaide), se táhne odnikud nikam a pouze zdržuje hlavní vyprávění. Následně tak Marguerite ztrácí na tempu a působí nevyrovnaným dojmem.
Krom strukturální nevyváženosti však Marguerite mnoho dalších slabin nemá. Naopak je třeba vyzdvihnout práci s dobovými reáliemi, vhodně vybrané kostýmy či vše prostupující citlivou práci s nasvícením. Zvláštní uznání si pak zaslouží celý herecký ansámbl v čele s Catherine Frot (La tourneuse de pages, Z prezidentské kuchyně), která coby titulní Marguerite svým zasněným výrazem a melancholickýma očima dokáže vzbudit jak soucit, tak pobavení. Je to právě ona, kdo činí kakofonní skřehotání snesitelným a obrannou nevědomost uvěřitelnou.
Závěrečná deziluze, či jakési vystřízlivění z déle již neúnosného nánosu balamutícího přeludu, je samozřejmě nevyhnutelná. Ovšem to, jakým způsobem se odehraje, posouvá daný snímek do vyšší roviny a zakončí ho drásavými otázkami, které si každý divák může zodpovědět dle vlastní libosti. Ve finále dokáže Marguerite nabídnout jak úsměvné kakofonní odreagování, tak i polemiku nad bludnou (dez)iluzí, což na poměrně skromný snímek není rozhodně málo. 
Oficiální trailer filmu Marguerite
