Spisovatel Ellison Oswalt (Ethan Hawke), který píše o skutečných zločinech, se se svou ženou Tracy (Juliet Rylance) a dvěma dětmi, sedmiletou Ashley (Clare Foley) a dvanáctiletým Trevorem (Michael Hall D'Addario) nastěhuje do nového domu. Jen Ellison ale zná pravou historii domu, v němž se stala děsivá vražda. Někdo tu na dvorku před domem oběsil čtyřčlennou rodinu, zatímco pátý člen, dívka Stephanie záhadně zmizela. Ellison, jenž se před deseti lety proslavil bestsellerem Kentucká krev a jehož spisovatelská hvězda pomalu upadá, chce tuto vraždu použít pro svou novou knihu, s kterou hodlá znovu prorazit a napsat "nejlepší knihu svého života". Jenže věci naberou jiný směr, než si Ellison naplánoval, když najde na půdě domu krabici s domácími videi, které se z nevinných záběrů rodinných radovánek vždy změní v brutální snuff ukazující zavraždění různých rodin různými způsoby. Na jednom záběru osmimilimetrových kotoučů objeví Ellison tajemnou postavu "bubáka", kterého později Profesor Jonas (Vincent D'Onofrio) identifikuje jako starého pohanského démona Bagula (Bughuul). Ellison a jeho rodina mají zaděláno na pořádný problém.Ačkoliv je Sinister brán v prvé řadě jako duchařina, je žánrově dost pestrý. Najdeme tu několik různých žánrových poloh, které se v různé míře střídají a prolínají. Sinister působí dost kingovsky, protože hlavní postavou je "brakový" spisovatel, kterého tu místní šerif (Fred Dalton Thompson) nevítá zrovna s otevřenou náručí. Oswalt má pověst problémového spisovatele, jehož "špatná teorie pustila vraha na svobodu", takže se nelze divit šerifovu vlažnému přijetí. Postava Oswalta jako by z oka vypadla románům Stephena Kinga jako Osvícení nebo Temná půle. Od obou se ale zároveň v podstatných bodech liší. Oswalt nepropadá postupnému rozkladu osobnosti jako Jack Torrance v prvním, ani sám nezabíjí jako Goerge Stark v druhém případě.
Zde přichází na řadu další poloha Sinisteru, ta nadpřirozená, která ho řadí do stejné kategorie jako zmíněné kousky Insidious a V zajetí démonů. Démon Bagul ze Sinisteru má svojí mytologii, kterou nám dostatečně přiblíží postava profesora Jonase a až do závěrečného finále se ve filmu objeví jen v několika náznacích a jednozáběrových lekačkách. Režisér Scott Derrickson udělal dobře, když s Bagulovými záběry zbytečně neplýtvá a jeho střízlivost v tomto směru lze jen pochválit. Bagulova maska (kombinace bílého a černého makeupu) je hororově funkční a působivá, stejně jako jeho mytologie "požírače dětských duší". Stejně funkční a působivé jsou Bagulovy schopnosti vycházet z obrazů jako skrz bránu do našeho světa a zpět. Člověk si při té příležitosti nemůže nevzpomenout na pohanského boha Gozéra nebo na zlého Viga karpatského, který se také zhmotnil z obrazu z duchařských komediíí Krotitelé duchů I a II. Do třetice je Sinister i rodinným psychologickým dramatem, protože ve střední části filmu je velká plocha věnovaná rodinné krizi a hádkám mezi Ellisonem a jeho ženou Tracy. V tomto směru jde ovšem jen o zbytečné klišé o ambiciózním umělci, který příliš pozdě dá na dobře míněné rady své milující manželky. Dvojice scenáristů Sinisteru, Derricskon a C. Robert Cargill se zkrátka nedokázala rozhodnout, co ze svého filmu chtějí mít. Zda duchařský horor, rodinné psychologické drama, nebo portrét ambiciózního spisovatele řešícího tvůrčí krizi, a tak to napěchovala do filmu raději všechno.
A tak ve filmu triumfuje hlavně Derrickson režisér, který je tou hlavní stmelující silou, díky níž Sinister drží pohromadě a nerozpadá se ve tři různé filmy. Jsou tu klasické standardní lekačky typu Hawke kráčí s "bejzbolkou" tmavým bytem (zřejmě nechce v noci svítit) a za ním se zjevují mrtvé děti, které se vždy stačí schovat za roh, v momentě kdy se Hawke otočí. Vedle nich tu ale velký prostor dostaly osmimilimetrové "ruční" záběry, které, když jsou chytře použity jako zde, tak zesilují autenticitu jinak "vcelku normálních" způsobů vražd. Po této stránce je využití found-footage rovněž funkční a působivé. Dalším kladem je nepochybně práce se zvukovou stopou. Autorem hudby byl hororový (skoro)specialista Christopher Young, s kterým Derrickson spolupracoval již na svém hororu V moci ďábla. U Sinisteru nemáte pocit, že posloucháte klasický soundtrack, ať už orchestrální, nebo písňový, ale změť různých strašidelných a zlověstných zvuků a ruchů. Po této stránce odvedli zvukaři prvotřídní práci a Sinister představuje triumfální ukázku, jak s těmito prvky zacházet. Z toho vyplývá, že se mu daří vytvořit řádně hustou a hutnou atmosféru a slušné napětí.
A můžeme to konečně říci na plná ústa, Sinister je kvalitní filmařinou a ukázkou toho, kterák se má horor natáčet a jak má kvalitní horor vypadat. A to i přes dílčí výtky jdoucí na adresu některých "nezbytných" klišé, jakými jsou Hawkovy "výlety" po bytě s "bejzbolkou" a jeho cituplné výlevy s manželkou. Sinister je zkrátka, ačkoli už je to také omšelá fráze, kvalitní a poctivou filmařinou, která v dnešní době už dávno není zvykem a pravidlem viz. například letošní průšvih Insidious 3: Počátek a (zřejmě i) Sinister 2. 
