S častými retrospektivami odvíjený děj nám představuje hlavní hrdinku, autorku memoárů Cheryl Strayed (Reese Witherspoon), která se v roce 1995 rozhodne překonat více jak tisíc mil dlouhou horskou cestu začínající na hranicích s Mexikem a končící u hranic s Kanadou, známou jako Pacific Crest Trail (PCT). Cestou se jí v duchu vrací klíčové události jejího života, především smrt její matky Bobbi (Laura Dern), vzpomínky na otce alkoholika a také na bouřlivý sebedestruktivní život plný nevázaného sexu a drog vedoucí k rozvodu s bývalým mužem Paulem (Thomas Sadoski). Divočina je podobně jako Klub poslední naděje filmem o draze zaplacené cestě za osobním vykoupením. Zatímco Ron Woodroof bojoval se smrtelnou chorobou, Cheryl bojuje sama se sebou a svými vnitřními démony, které jí během očišťující zkoušky v podobě vysokohorského pochodu drsnou i krásnou přírodou pronásledují. Vnějšková atraktivita, nemyšleny tedy přírodní scenérie, ale prvky dobrodružné tu jsou potlačené na nezbytné minimum. Nečekejte tedy žádné souboje s psychopaty nebo dravou zvěří. Hlavní důležitost má pro příběh hrdinčina introspekce a hledání poznání a konečného odpuštění, především sobě samé.
Režisér její kilometry a dny označované putování a každodenní útrapy spojené s trampskou nezkušeností prokládá mnoha flashbacky a retrospektivami, ve kterých nám ukazuje její komplikovaný vztah s matkou, v nichž zároveň vidíme ji jako malou holčičku, kterou představuje skutečná dcera Cheryl Strayed. I ona se ve filmu ukáže na začátku, když vysadí postavu Cheryl u motelu. Celá tato síť vzpomínek zapletená do chronologicky vyprávěné cesty drží pohromadě a dostatečně z ní pochytíme motivace vedoucí k hrdinčinu bývalému i nynějšímu konání. Herecky zde s přehledem dominuje hlavní představitelka Cheryl Reese Whiterspoon, které uvěříme všechny okamžiky zobrazené na plátně a po zásluze se tato herečka probojovala do oscarových nominací na hlavní ženský herecký výkon. Druhou nominaci pro Divočinu přinesla její herecká partnerka a představitelka její umírající matky Bobbi herečka Laura Dern ve vedlejší roli. Na rozdíl od Klubu poslední naděje zůstaly tyto nominace neproměněné, což ale nikterak nesnižuje fakt, že obě herečky tu předvedly to nejlepší ze svého hereckého umu. Pravda, Laura Dern na mnohem menší ploše a pouze v retrospektivních scénách.
Za zmínku pak ještě stojí kromě nádherně nasnímaných přírodních scenérií i kvalitní písňový soundtrack, který ještě zesiluje silně emotivní účinek některých scén. Při sledování Divočiny se nudit nebudete a možná si vzpomenete i na podobný Útěk do divočiny. Její hrdinka se pak dočkala kýžené katarze a bylo jí na konci dopřáno spatřit pověstné světlo naděje na konci tunelu v podobě dalšího života. 
