Letošní festival v Cannes nabídl kromě nových „budoucích“ klasik (Mommy, Leviathan, Foxcatcher) také řádku titulů, u nichž bychom o extaticky nadšeném přijetí mohli hovořit jen stěží. Jedním z takových počinů, který vyvolal buď rozporuplné, nebo přímo odmítavé reakce, byl také velmi očekávaný režijní debut amerického herce Ryana Goslinga, jenž přijel na canneský festival představit svou prvotinu Lost River. Ač by se mohla vybízet paralela s jiným mediálně známým miláčkem publika Josephem Gordonem-Levittem, který loni natočil nepřístupnou nezávislou dramedii Don Jon, představitel mlčenlivého řidiče z filmu Drive se vydává naprosto odlišnou cestou mimo neochvějné a vztahové indie koleje, s nimiž většina herců typicky přechází k režisérské profesi. Goslingovi za kamerou se jistě nedají upřít ambice – jeho temná neo-noir fantasy pohádka (už žánrová kategorizace je obtížně definovatelná) musela na papíře vypadat jako osobitá podívaná s přesahem, která čeká jen na to, až jí schopný režisér vtiskne určitou vizuální poetiku. Příběh odehrávající se na zuboženém předměstí Detroitu vypráví o rozvrácené rodině z nižší sociální třídy, do níž se pomalu začne vkrádat temnota a beznaděj.

Zatímco matka (Christina Hendricks) je nucena kvůli utáhnutí hypotéky vzít nevděčnou práci v podivném nočním klubu, který jako by vypadl z Twin Peaks nebo jiných filmů Davida Lynche, její syn Bones (Iain De Caestecker ze seriálu Agents of S.H.I.E.L.D.) objeví v zatopeném lomu cestu do tajemného podvodního města. Zároveň najde také zalíbení v sousedce Rat (Saoirse Ronan) – překážkou v jejich vztahu je však místní gang vedený psychopatickým vůdcem jménem Bully (Pán času Matt Smith), jenž ve filmu zastává funkci neopodstatnitelného zla, které bez vysvětlení tyranizuje okolí.

Scénář tedy rozhodně nešetří příběhovými liniemi, ani postavami, které režisér a scenárista v jedné osobě načrtává až s pohádkovou jednorozměrností, v nichž se jejich jména zároveň stávají nositeli základních vlastností a poznávacích znaků (Rat je ošklivá, Bully je tyran apod.). Postavy zároveň žijí v hnusném, neúprosném a podivně definovatelném světě, který se s přibývajícími minutami začíná vzdalovat od skutečnosti a více se propadat do snové nadreality, v níž se všem zúčastněným ztrácí půda pod nohama.

U začínajících režisérů, kteří k této profesi „přestoupili“ od herectví, bývá zvykem, že se ve svém prvním filmu moc nepouští na půdu experimentování s obsahem, ale spíše si vyberou snímek jednodušší, na němž by mohli demonstrovat své vizuální kvality. Ryan Gosling si však, jak oblíbená floskule praví, ukousl příliš velké sousto a jeho prvotina sice nabízí několik úchvatných segmentů, ty ale nedrží příliš pohromadě.

Při sledování Lost River (původně pojmenovaného mnohem atraktivnějším How to Catch a Monster) si divák, který má nakoukánu hercovu filmografii posledních let, uvědomí, jak moc jej ovlivnily předchozí spolupráce s režiséry jako Nicolas Winding Refn nebo Derek Cianfrance – s prvním zmíněným natočil (v kontextu obou kariér) přelomový Drive a surreálný Jen Bůh odpouští, s druhým zase neúprosné vztahové drama Blue Valentine a kriminální ságu Za borovicovým hájem.

Vyrovnání se svým vzorům a pokus pomocí cizích vlivů vytvořit vlastní styl je nejvíce rozpoznatelným prvkem u Goslingova debutu. Nejblíže se výsledek svou neuchopitelností a nedořečeností samozřejmě přibližuje filmu Jen Bůh odpouští (a to nejen tím, že tam záporné postavy zpívají a objevuje se tam samoúčelné estetizované násilí), který působí i v Refnově filmografii jako drobný ústřelek od boku.

Jako diváci, kteří jsme ročně konfrontování s desítkami, ne-li stovkami filmových děl, může snímek v určitých pasážích samozřejmě vyvolávat asociace s mnoha dalšími režiséry, kteří mohli, ale nemuseli stát Goslingovi předobrazem. Při sledování bezmála postapokalyptické krajiny, zde suplované problémy sužovaným Detroitem, vyvstane na mysl hlavně Benh Zeitlin a magický realismus Divokých stvoření jižních krajin, který podobně jako nyní Lost River poskytuje společenský komentář k ekonomické krizi v USA - nejhorší na tom ale je, že podobné téma vůbec nekomunikuje s vyprávěním a rozpadá se pouze na sled neprovázaných epizod, jež se snaží působit pospolitě, ale jedna druhou nepodporují. Majitel halucinogenního nočního klubu, „zkažený“ finančník Dave, například není rozveden dále než za pole tradiční karikatury mocného a zhýralého kapitalisty.

Vypravěčskou bezradnost se Gosling snaží uhrát působivým stylem, k němuž si pozval kameramana Benoîta Debieho, jenž snímal například Vejdi do prázdna nebo Spring Breakers, čili filmy, v nichž šla sytá vizuální estetika ruku v ruce s výpovědní hodnotou. V Lost River se však z úchvatných kompozic stávají jen nádherné prázdné obrazy, které většinou působí samy o sobě, nezávisle na funkci ve vyprávění. Z výsledku se tedy někdy stává až příliš důsledná a chtěná audiovizuální fetiš a exhibice, která nakonec nemá v systému filmu žádné opodstatnění.

Které vlastně nemá ani celé Lost River, jež slouží více jako přehlídka stylů oblíbených Goslingových tvůrců než plně soustředěné vyprávění s potřebným přesahem. Až jeho druhý film nám snad napoví, zda si režisérské řemeslo jen začátečnicky osahával, nebo je neschopen se od svých vzorů distancovat a vydat se vlastní cestou. Více než celistvým dojmem jeho debut totiž vyznívá pouze jako příslib do budoucna, který může, ale nemusí být naplněn.

Klip z filmu Lost River