Ve výběru záměrně přehlížíme filmy Zuřící býk a Po zavírací hodině, o nichž jste se mohli nedávno dočíst v rubrice Stroj času.
Marek Slovák - Hugo a jeho velký objev
Nemyslím si, že Hugo a jeho velký objev je nejlepší film jednoho z předních představitelů Nového, Nového Hollywoodu, ale patři mezi mé nejoblíbenější. A do redakční topky ho zařazuji tak trochu navzdory mnohými filmovými fanoušky sdílenému předsudku, že Scorseseho tvorba v novém tisíciletí představuje kvalitativní pokles a vyměknutí, protože neodpovídá představě kultu určeného pro úzkou skupinu diváků.Přitom adaptace stejnojmenného románu Briana Selznicka neměla tak jednoznačné přijetí mezi filmovými historiky a uměnovědnými studenty, u nichž by se dalo předpokládat automatické nadšení, protože má jít o poctu rané kinematografii. Právě od nich byly slyšet výtky, že snímek překonané mýty stvrzuje, protože s fakty zachází velmi svérázně (uhýbání diváků při sledování Příjezdu vlaku na nádraží, Meliés narazivší na kinematograf na pouti, krach zaviněný Velkou válkou atd.). Připomínky jsou to ale nemístné, a to nikoliv pouze z toho důvodu, že jde o fikci, která má právo na určitou uměleckou licenci. Problematické pasáže jsou podávány jako ne zcela věrohodné, protože je hrdinové naleznou v historikově knize obsahující zásadní chyby. Odkazy na jiná díla (např. na britskou, historicky ne tak úplně přesnou ódu na počátky filmu The Magic Box) se zase pomrkává na diváka s tím, že "my víme, že víte" - a jde nám hlavně o oslavu lásky ke kinematografii.
Martin Scorsese slavil v polovině sedmdesátek Kristova léta a natočil film, jenž je dodnes považován za jeden z vrcholů jeho tvorby. Z jeho obsahu by Kristus radost zrovna neměl - příběh je plný prostituce, drog, násilí a především Travise, labilního veterána z Vietnamu, kterému už zasviněná realita vydatně buší na buben. Když potom takový nejištěný sociální granát trpí nespavostí, má dostatek času na přemýšlení, kterak zlou dobu vytrestat a špínu vyčistit. Stačí sehnat kvér a cíl. Taxikář je z dnešního pohledu syrovou momentkou období a prostředí (New York let sedmdesátých), jež většina z nás nezažila, přesto si nese stále aktuální poselství. Můžeme si jen domýšlet, kolik pomyslných Travisů v tuhle chvíli někde přešlapuje před zrcadlem a odhodlává se k činu; stejně tak si ovšem musíme dát pozor, jak odpovíme na otázku, zda je dobře, že nakonec neudělají nic. Či spíše, co si pod podobnou otázkou představíme...Číro titulní postavy zkultovnělo stejně jako hláška "to mluvíš na mě?" a vedle Roberta De Nira na sebe ve filmu upozornila tehdy čtrnáctiletá Jodie Foster v roli nezletilé prostitutky. Taxikář je vlastně příběhem antihrdiny, k němuž si sice nějaké sympatie vytvoříte, ale jen těžko s ním budete soucítit; je totiž pouhým produktem okolností, jež by málokdo chtěl zažít. Scorsesemu každopádně můžeme být vděčni za tuhle pohlednici z odvrácené strany člověka. Její sledování je vlastně pěkně hnusným zážitkem, ale přinejmenším stejně tak nezapomenutelným.
Žádný jiný film (snad s výjimkou podobně nádherného Kunduna) Martina Scorseseho nemá takovou filozofickou a myšlenkovou hloubku jako „alternativní verze života Ježíše Krista“ podle románu Nikose Kazantzakise. Legendární tvůrce tu dostál své pověsti, překrásně si hraje s obrazem, vizuálně se podobá starým středověkým mistrům a sledovat kompozice jednotlivých scén a celkově propracovanou výpravu se nikdy neomrzí. Samozřejmě že úvodní citát o tom, že film nevychází z žádného evangelia, mu nebyl moc platný, protože se ocitl v nemilosti ortodoxních křesťanů. Jenže Poslední pokušení Krista je formálně tak vytříbený film, že prostě za vidění stojí, ať jste jakéhokoli vyznání. Již zmiňovaná vizuální opojnost, nádherná kamera, geniální soundtrack Petera Gabriela a v neposlední řadě fantastické výkony Willema Dafoe a Harveyho Keitela z něj dělají skoro až mystickou a nadpozemskou záležitost, která donutí k zamyšlení a otázce: Co kdyby se to všechno opravdu takhle stalo? Vždyť všichni pochybujeme o svých životních rolích, tak proč by nemohl i Ježíš? Ne, Poslední pokušení Krista nepatří ke Scorseseho nejvzpomínanějším filmům a nabízí něco úplně jiného, než na co jsme u něho zvyklí, a je možná až moc dlouhý a někdy až přehnaně filozofující, jenže je tak nádherný a ve své podstatě lidský, že si ho dovolím důrazně doporučit.
Casino patří bezesporu ke Scorseseho nejlepším a nejpoutavějším snímkům. V rozmáchlém, téměř tříhodinovém, kriminálně laděném eposu natočeném podle stejnojmenné knihy Nicholase Pillegiho na základě skutečných událostí sledujeme osudy Sama „Ace“ Rothsteina (Robert De Niro), šéfa jednoho z největších casin v Las Vegas. Jeho snahu o udělení licence na legální provoz casina Tengiers ale bojkotuje jeho mafiánský přítel Nicky Santoro (Joe Pesci) a také jeho životní a osudová láska Ginger (Sharon Stone). Casino lze považovat za vrcholný Scorseseho mafiánský epos, který je po filmařské stránce ještě propracovanější a působivější než Mafiáni. Po vizuální stránce nad nimi jasně vítězí, především díky kameramanské práci Roberta Richardsona, který působivě zachytil třpyt a lesk casina, stejně jako brutální praktiky mafie. Film byl po Zuřícím býkovi a Mafiánech třetí společnou spoluprácí Scorseseho s herci Robertem De Nirem a Joem Pescim, z jehož schopnosti ztvárnit brutalitu gangsterů leze mráz po zádech. Výraznou roli zde dostala také Sharon Stone jako osudová femme fatale. Zatím to také vypadá, že Casino bylo poslední spoluprácí režiséra se svým dlouholetým kmenovým hercem, kterého na jeho pozici vystřídal mladší Leonardo DiCaprio. Poslední záběr filmu, který patří De Nirovi, tak můžeme brát i jako symbolické rozloučení s jedním dlouhým a plodným tvůrčím partnerstvím. (I když je možné, že se v budoucnosti jejich spolupráce ještě dočkáme. Pokud se tedy ohlášený mafiánský projekt nazvaný „Irishman“, kde by se měl vedle něj objevit i Joe Pesci a Al Pacino, někdy realizuje).
Tuhle brakovou podívanou si dám milerád kdykoliv znovu. Prokletý ostrov je totiž natolik poctivým žánrovým thrillerem a zlomyslnou hrou s diváckými očekáváními, že je každé jeho zhlédnutí ještě lepší než to předchozí, jelikož si můžete všímat všech skrytých detailů, kterými vás Scorsese vodí za nos. A zhruba od dob Mysu hrůzy (nejen svým naléhavým soundtrackem) jde také o nejatmosferičtější kousek z bohaté režisérovy kariéry. V převleku mysteriózního thrilleru s prvky hororu jde z prohnilého ostrova Shutter cítit zejména lehký dotek Alfreda Hitchocka, jehož film Vertigo celý dějový oblouk nenápadně připomene. Leonardo DiCaprio zde předvádí další ze svých "transformativních" výkonů, když se převtělil do role detektiva pátrajícího po záhadné zmizelé pacientce blázince.Všechno ale může být úplně jinak. Scorsese totiž zhruba od poloviny vyprávění nechává diváka vyválet v pochybnostech a začne servírovat rafinované dvojsmysly, kterými se musí probrodit až do konce. Hranice mezi normálností a šíleností (ať už filmu nebo hlavní postavy) se stírá až v kafkovsky absurdním příběhu, v němž není do poslední chvíle jasné, zda jde jen o rafinovanou hru, nebo hru na ní. A závisí také na vás, zda přistoupíte na její braková pravidla a rozhodnete se tomuto zlomyslnému filmu naletět.
Na jaký Scorseseho film nedáte dopustit vy?
