Naše makrorecenze jsou tu od toho, aby odhalily, které filmy jsou předurčeny k nadžánrovému úspěchu, a které naopak nikoli. Čtyři lidé, čtyři názory.

BLOMKAMP OCHLOKRATEM

Mohli to být Potomci lidí naší generace nebo druhý District 9, výsledek ale končí někde těsně pod. Blomkamp je v líčení špinavých budoucností kovaným mistrem a od Potomků lidí tu vážně nebylo nic, co by tak spolehlivě zalezlo pod nehty a zároveň připomínalo dokument, který k nám propadl časoprostorovým tunelem. Nicméně kde se vzal tu se vzal, padl na Elysium syndrom záchrany světa. Ochlokrat jásá, když oligarchie padá, a Elysium i přes svou technickou vybroušenost není pod povrchem víc než právě tímhle - filmem o svržení lůzy utlačenou chudinou. Je fajn, že Damon kope hlavně za sebe a že Sharlto Copley kromě ujetého přízvuku tahá z kapes hodně zábavná udělátka, ale i přes to působí všechno to futuristické oťukávání mírně prvoplánově. Osudovost finále postrádá stabilní humanistický podklad a místo toho sází trochu přeboostěný happy end aneb "na konci musí všechno zlo prohrát a dobří Mexikánci zvítězit". Chybí tomu už jen ta svatba. Proto i když Blomkamp jede na sto procent a servíruje letošní nejlepší sci-fi svět, neservíruje nejlepší sci-fi, což je trochu škoda. Tentokrát je to "jen" hodně dobré.

Jakub Brych: 7/10

POŽITEK Z TECHNICKÉ STRÁNKY NA ÚKOR VYPRÁVĚNÍ

Tak jako District 9 přecházel z dokumentu do akčního béčka, Elysium postupně mění svou socialistickou alegorii na prvotřídní videohru bez ovladače. Černobíle rozvržená vize dystopické budoucnosti, která po vzoru Vyměřeného času rozděluje obyvatele na dvě neslučitelné skupiny, se tak transformuje do klasického hollywoodského blockbusteru a standardně s sebou přináší mnoho scenáristických nedomyšleností, ať už v případě motivací postav, směrování příběhu nebo obyčejných neuspokojivých náhod a nelogičností. Tato nedotaženost významové stránky je však zřejmě nejmenším Blomkampovým zaškobrtnutím, jelikož vše ostatní v Elysiu funguje výborně – skoro by se až dalo říci, že si jej lze užít čistě jen z technického hlediska.

Když opomenu dynamickou střihovou skladbu, zbude mi skvostný sound design, adrenalin popohánějící hudba, skvělé vizuální efekty a hlavně kamera, která se rozpíná od přesných geometrických obletů vesmírné stanice až po „špinavý“ shaky-cam typický pro přelidněnou Zemi. To vše jen přidává na dechberoucí prokreslenosti načrtnutého světa budoucnosti, v němž Blomkamp kromě precizní řemeslné práce nabízí vizionářský design prostředí, vynálezů či zbraní, s nimiž s fanboyovskou zapáleností rozehrává akční a mnohdy i ikonické scény. Osvěžujícím způsobem mnohdy působí i doslovné přejímání videoherních prvků third person stříleček (včetně pohledu z ptačí perspektivy), u nichž maximálně zamrzí to, že jich není použito více. Elysium mi tak, při ignoraci naivní ideologické linky, vlastně velmi připomínalo filmy Josepha Kosinského, u něhož se taktéž lze unášet pouze na tom, jak je snímek zkonstruován, a ne na tom, co sděluje.

Martin Bubrín: 8/10

LIDSTVO NA ROZCESTÍ

Elysium někteří chápou jako snílkovské hledání ztraceného ráje, jiní jej odsuzují coby levičáckou agitku s marxovskou základnou a sci-fi nadstavbou, okořeněnou aktuálními odkazy na imigrační zákony, rasovou segragaci a nadvládu bohatých bílých mužů. Ať už si o ideologickém podhoubí myslíte cokoliv, snímek Neilla Blomkampa je přesně tím filmem, který podněcuje diskusi, provokuje k přemýšlení nad stavem světa a lidstva, snímek, o kterém se vydržíte hádat několik hodin v hospodě. Jinými slovy: počáteční myšlenka je natolik zajímavá, že mu možná odpustíte notně děravý scénář, s výjimkou Matta Damona i slabší herecké výkony (překvapivě od Jodie Foster) a celkovou nevyrovnanost. Zároveň je mi trochu líto, že taková slibná premisa se dočkala jenom podnětného, a nikoliv prvotřídního zpracování. Blomkamp hledá mezi akčním zmarem, chaosem a násilným střetem paralelních světů krásu a naději na lepší zítřky pro všechny a mezi řádky se ptá publika, jestli je tahle temná budoucnost skutečně tak vzdálená...Co myslíte?

Natálie Bergerová: 7/10

VYPRAVĚČSKY A VÝZNAMOVĚ ROZPADLÁ LIBERÁLNÍ PROPAGANDA

Druhý celovečerní film Neilla Blomkampa je rozhodně ambicióznější než debutový District 9, ale v porovnání s ním nedosahuje takové míry originality a pozbývá jeho soudržnosti. Nedochází ke spojení různých tradic, modů a podvracených žánrových konvencí do podoby, která nemá v kinematografii obdoby. Elysium představuje klasicky hollywoodsky odvyprávěný snímek, který spadá do produkčního cyklu levicových dystopických sci-fi (Vyměřený čas, Total Recall, Hunger Games). Ta zesilují některé konvence (paralelismus, kontrast, deadline) a zeslabují jiné (utvoření heterosexuálního páru, postavy jsou spíše typy, jejich jednání není vždy jasně motivované) pro umocnění svého společensko-kritického vyznění.

Snímek je díky tomu nesmírně opojný, když užitými stylistickými prostředky staví do kontrastu Elysium (vycentrované kompozice s převládajícími teplými barvami a kamerovými jízdami, spojování záběrů dialogovými háčky) a Zemi (shaky-cam s chladnými barvami a švenkováním, spojování záběrů zvukovými můstky). Narativně je ale značně neuspokojivý, když několik linií spojuje za pomocí náhody, postavy se zdánlivě vyvíjí jenom díky vyplňování mezer v jinak velmi eliptickém - a proto i rytmicky nevyváženém - vyprávění. "Sbíhavá" konstrukce, kdy se řada linií protagonistů s odlišnými cíli protne, se ovšem v druhé hodině rozpadá. Potřeba mít z Elysia cyberpunk vede i k rozkladu na rovině významu, když narušení statutu quo nevede k uvědomění egoistického protagonisty, že surikata využila hrocha, ale že surikata a hroch si musí pomáhat. Letošní blockbusterové léto přece jenom nabídlo o dvě třídy lepší levicovou propagandu, stejně konstruovaný White House Down.

Marek Slovák: 7/10

Originální trailer filmu Elysium

Pozn.: Naši hlavní recenze filmu Elysium najdete zde.