Hluboké hrdlo patří k prvním pornografickým snímkům, které mají zápletku a i jisté umělecké či tvůrčí ambice a poloprofesionální či spíše poloamatérské technické zázemí. Snímek pojednává o sexuálně frustrované dívce Lindě Lovelace, jež tu hraje samu sebe, která není schopna při sexu dosáhnout orgasmu. Poté, co se jí to nepodaří ani při skupinovém sexu se svojí přítelkyní Helen (Dolly Sharp), navštíví na její radu doktora Younga (Harry Reems). Ten objeví na jejím těle zvláštní anomálii, když zjistí, že na rozdíl od „většiny“ žen je její klitoris umístěn v krku. Poté, co jí doktor na své osobě pomůže rozvinout její schopnosti v orálním sexu, dosáhne Linda kýženého orgasmu. Doktor poté nějaký čas využívá jejích mimořádných schopností „deep throat“ na různé pacienty, dokud Linda nenajde toho pravého, kterého by si mohla vzít za muže.
Hluboké hrdlo je prezentováno nejen jako pornografický film, ale také jako komedie. Jedná se tak o svérázný žánrový mix, kde na jedné straně sledujeme explicitní sexuální scény podané v nepřikrášlené „dokumentární“ podobě, které jsou spojeny velmi primitivní zápletkou a prokládané humornými dialogy a obrazy. Nakolik jsou tyto scény doopravdy vtipné či trapné, to záleží na vkusu každého diváka. Nicméně na několika místech se člověk vskutku neubrání smíchu, kolikrát i nechtěnému. Nelze nepostřehnout velmi primitivní „volné asociace“, které jsou do filmové řeči převedeny opravdu tím nejpolopatističtějším způsobem. Lindin orgasmus je prokládán nesmyslně vloženými krátkými záběry startující rakety či dunících zvonů. Tato „umělecká“ montáž, která má ilustrovat sílu jejího sexuálního i emotivního uspokojení, je naivní a nechtěně komická.
Hluboké hrdlo ani nedisponuje klasickou délkou celovečerního filmu (má pouhých zhruba šedesát dva minut). Režisér Gerard Damiano, vystupující v titulkách pod pseudonymem Jerry Gerard, podobně jako i hlavní představitelka Linda Lovelace (což mimochodem signalizuje i další „trademark“ pornografických snímků, kterým jsou umělecká jména jejich tvůrců), měl na film opravdu velmi skromný rozpočet zhruba 22,5 tisíc dolarů. To bylo velmi málo i na dobu svého vzniku. V důsledku toho nemá Hluboké hrdlo příliš dobré technické kvality. Na druhou stranu nejsou ani natolik špatné, aby se na něj nedalo dívat i dnes.
Zhruba dalších 25 tisíc dolarů bylo do filmu investováno v postprodukci na dodatečné ozvučení hraných scén hudbou. Tato dodatečná filmová hudba navozuje uvolněnou atmosféru typickou pro éru hippies a tehdejšího ducha doby. Spojení explicitně zobrazovaného sexu s touto uvolněnou jazzově rockovou hudbou pomáhá vytvořit a navodit dojem, že sledujeme klasický hraný film. To mělo za účel přiblížit tento film širšímu „středostavovskému“ publiku, což se nakonec i zdařilo. Tvůrci svůj film nepochybně brali vážně a chápali ho jako svým způsobem otevřenou sexuální generační výpověď podobně jako například Bezstarostná jízda měla být generační výpovědí na téma užívání halucinogenních drog.
Tvůrce Hlubokého hrdla lze nepochybně ocenit za odvahu, s jakou se pokusili do filmového mainstreamu proniknout se záměrem sblížit klasickou hranou kinematografii s otevřenými sexuálními scénami. Jak však ukázal další vývoj, nedošlo ke sloučení pornografie a hraného filmu, nýbrž k přesnému opaku. Hraný film se i díky cenzuře pronikání porna uzavřel a porno bylo vyloučeno z filmového mainstreamu a později zaplavilo rozvíjející se videotrh. Jak vzpomenula i jedna herečka z „adult movies“ v dokumentárním filmu V Hlubokém hrdle „dříve se porno točilo jako výraz rebelie, zatímco dnes je to již jen pro peníze“. Porno jako seriozní filmový žánr nebyl obecně nikdy přijat a pornofilmy tvoří svůj vlastní uzavřený svět. V současné kinematografii se ale k pornu hlásí například Lars von Trier, který několik explicitních pornografických scén použil například v Idiotech a Antikristovi. Hluboké hrdlo mělo ve své době velmi kontroverzní přijetí. Na jedné straně se mu dostalo velké publicity a masového nadšení. Stály se na něj dlouhé fronty a dostalo se mu i jisté umělecké vážnosti v tom smyslu, že na něj chodily do kina i celebrity typu Warrena Beattyho a Jacka Nicholsona nebo teprve začínající režiséři jako například Brian DePalma, Martin Scorsese a John Waters. Na straně druhé tu byl vleklý soudní proces, který byl zároveň nenahraditelný jako reklamní kampaň, exemplární odsouzení herce Harryho Reemse, který tu posloužil jako obětní beránek a zákazy veřejného promítání v některých městech a státech. Také se v souvislosti s produkcí a distribucí Hlubokého hrdla mluvilo o napojení na mafii a organizovaný zločin. Rostoucí vliv pornofilmů a rozšíření pornokin ve Spojených státech reflektují například i filmy jako Taxikář či Naostro. Hluboké hrdlo je nepřehlédnutelný pojem a kult, jehož význam spočívá spíše v roli historické a průkopnické než ve svých diskutabilních filmových kvalitách.
Nepochybně se jedná o kulturní a historický fenomén, který dokládá a prezentuje rebelujícího ducha doby raných sedmdesátých let a nenaplněné ambice jejich tvůrců. O tom, že to tehdy nebyla žádná „procházka růžovým sadem“, vypráví kromě právě uváděného snímku Lovelace: Pravdivá zpověď královny porna i autobiografie Lindy Lovelace nazvaná příznačně Ordeal, která vyšla v češtině pod názvem Otrokyně Hlubokého hrdla – Vzpomínky pornoherečky Lindy Lovelace. Damiano o rok později slavil úspěchy s podobně laděným snímkem Devil in Miss Jones.Na závěr lze uvést, že všechny tyto filmy, ještě spolu s Behind the Green Door byly při svých minimálních nákladech mimořádně komerčně úspěšné. U Hlubokého hrdla se dokonce v dokumentu Inside Deep Throat tvrdí, že se jeho tržby vyšplhaly k hranici 600 milionů dolarů. Oficiálně je potvrzen příjem někde mezi 30 až 50 miliony, což i tak z něj při minimálních nákladech činí obrovský komerční trhák. V době svého vzniku držely i přes rozdílné podmínky pro jejich výrobu pornografické filmy krok s klasickými komerčními trháky té doby, kterým zdatně konkurovaly.
