Královna zločinu Agatha Christie a Sidney Lumet měli jednu společnou vášeň. Spravedlnost. Spravedlnost, která nebývá bezchybná, spravedlnost, platónský ideál v rukou omylného lidského soudního systému. Ve svém fenomenálním debutu Dvanáct rozhněvaných mužů Sidney Lumet rozehrál šachovou partii o dvanácti figurkách porotního systému, kdy i o vině a nevině rozhoduje dvanáct rozumných občanů, právních laiků. A i když divákovi házím jemnou indicii, právě specifický případ porotního systému se ve filmu podle předlohy Agathy Christie objeví. Podobně jako celá řada dalších detektivních příběhů, i zápletka vraždy v proslulém luxusním vlaku se zakládala na skutečném případu Charlese Lindbergha, světoznámého letce, který jako první pokořil Atlantik. Únos a posléze smrt jeho prvorozeného syna vzbudily v roce 1932 obrovský mediální ohlas a proces s únoscem Hauptmannem, který byl nakonec popraven, se stal jedním z nejsledovanějších případů své doby. Ale ani prostředí legendárního vlaku, který spojoval civilizovanou Evropu a divoké dálavy Asie, nebylo královně zločinu neznámé. Jako velká cestovatelka s ním několikrát jela při svých cestách za archeologickými vykopávkami na východ. Právě do prostředí exotického luxusu a oslnivých cinkrlátek zasadila příběh o milionáři Ratchettovi (Richard Widmark), který podle všeho stál za únosem a vraždou malé holčičky známého letce. Když je tedy posléze prohnilý milionář nalezen ve svém kupé rituálně zavražděn, každý ze sympatických cestujících je rázem podezřelý. Ve vlaku jako na zavolanou cestuje i geniální belgický detektiv s vejčitou hlavou Hercule Poirot (k nepoznání změněný Albert Finney) a jeho neomylné malé šedé buňky, které dokážou odhalit i to nejspletitější spiknutí. Jenže na kolejích z Istanbulu přes Balkán do Calais je podezřelý úplně každý a i Poirot, uvyklý louskat chladnokrevné vraždy jako oříšky, se na chvíli ocitá v koncích. V osazenstvu defiluje anglický komorník, americký detektiv, ctihodný plukovník, italský řidič, britská guvernérka, maďarští manželé s modrou krví, švédská misionářka, podezřelý francouzský průvodčí, německá komorná, přátelská Američanka paní Hubbardová a další. Dvanáct lidí s motivem, dvanáct lidí s příležitostí. Kdo z nich to byl? Tato vražedná kombinatorika unáší publikum na vlnách protichůdných výpovědí, falešných stop a mamutích pastí, aby přišlo překvapivé rozuzlení. To šokuje i věrné čtenáře, kteří dobře vědí, jak sama královna Christie s oblibou porušovala železný protokol detektivního žánru. Fascinující vražedné bludiště navíc kromě atmosféry, která by se dala krájet, provázejí především nezapomenutelné výkony hollywoodských i evropských hvězd, kromě Alberta Finneyho tu exceluje Lauren Bacall, Martin Balsam, Jacqueline Bisset, Sean Connery, Vanessa Redgrave, Michael York nebo Ingrid Bergman, která oprášila svou mateřštinu a za part švédské chuděry získala Oscara za vedlejší ženskou roli. Finální scéna, kdy Poirot ve svém tradičním monologu osvětlí všechny své teorie o případu, aby poté triumfálně předložil zkoprnělým pasažérům pravdu pravdoucí, bere dech. Pro Alberta Finneyho je to dost možná jeho životní scéna. A možná právě díky práci s herci poznáte Sidneyho Lumeta, u něhož je jinak vcelku obtížné rozpoznat čitelný a jasný rukopis. Patří do onoho rodu humanistických tvůrců, kterým jsou režijní a vizuální hrátky spíše autorskou oporou než svébytným vyjádřením, i filmová řeč plná typických dlouhých záběrů je spíše prostředkem než cílem. Jinými slovy, Lumet byl vždy spíše zaujat tím, co říká, než způsobem, kterým to vyjadřuje, takže jsem z něj vždy cítila tvůrce, který je myšlenkově a morálně neobyčejně zakotvený, ale režijně působí jako chameleon. Pod lehkovážným povrchem Vraždy se skrývá spousta nelehkých otázek a i mezi dokonalými dialogy a vybroušenými hereckými výkony se pohybuje nespočet dimenzí viny. Vina osobní, vina společenská, vina, při které nelze ukázat na nikoho prstem, vina, s níž si světská spravedlnost neporadí. A když řádný proces světské moci zklame, co je dál? Má ctihodný občan pokývnout hlavou a nechat lumpa jít, s odkazem na pomalu meloucí boží mlýny, nebo vzít spravedlnost do svých rukou a potřísnit je po středověkém vzoru krví? Mají se stát samozvanými porotci zástupci lidu a vahou hodnot lidské civilizace uložit trest smrti, když soukolí práva zklamalo? Sidneyho Lumeta témata spravedlnosti, trestu smrti a otázky viny celoživotně přitahovala. Myšlenky ohledně porotního systému a konfliktů morálky a práva vyjádřil ve Dvanácti rozhněvaných mužích, mezi řádky navázal ve Vraždě v Orient Expresu, filmem Rozsudek z roku 1982, v Soumraku nad Manhattanem nebo filmem Ďáblův advokát. Jakési postskriptum k tématu najdeme v jednom z posledních Lumetových filmů Dokažte mi vinu!. A právě tím, jak během své filmové pouti tematizoval problém individuální a kolektivní viny a tisíc rozměrů zločinu, problémy advokátů i justice, se stal nekorunovaným králem soudního dramatu. Na Vraždu v Orient Expresu se divák může, podobně jako třeba na o několik řádů filozofičtější Jméno růže, dívat jako na prostou "whodunit" detektivku, nebo jako na žánrovější, ale přitom hloubavou sestru Dvanácti rozhněvaných mužů. Díky nezapomenutelným hereckým výkonům, skvostné výpravě, sevřenému aranžmá a suverénnímu scénáři se tak Vražda postupem času stala žánrovým rodinným stříbrem, které nestárne ani po téměř čtyřech desetiletích. Vysloužila si celou řadu filmových ostruh, ale největší pochvalou bylo uznání Agathy Christie, která prohlásila, že ze všech adaptací jejích knih je právě Lumetova Vražda nejlepší. Lumet si dokonce dovolil Vraždu prošperkovat i několika odkazy na velkého Hitchcocka. Ale ono nevšední kouzlo tkví právě v tom, co nám Sidney Lumet našeptává mezi řádky, morální dilema, jež přinese rozuzlení a s nímž se nakonec musí popasovat nelehce nejen Poirot, ale i každý divák. Orient Expres průvodčího Lumeta je vlak, který si nesmíte nechat ujet.

Originální trailer filmu Vražda v Orient Expresu