Italského režiséra Paola Sorrentina dobře známe díky deziluzivnímu průhledu do politického zákulisí, jak jej předložil ve snímku Božský. Nyní do tuzemských kin vchází další titul Tady to musí být, kde režisér přiblížil ledví někdejší hvězdy gothic rocku. Cheyenne, slavný tak někdy před čtvrtstoletím, se sice už dávno odmlčel, ale nadále si s téměř pietní pečlivostí uchovává své někdejší vzezření - včetně mrtvolně bělavého nalíčení tváře s červeně zvýrazněnými rty, s rozcuchanou hřívou černých vlasů na hlavě. Podobá se zpola směšným, zpola strašidelným comicsovým postavičkám třeba z Addamsovy rodiny nebo Střihorukého Edwarda. Nikoli náhodně zazní konstatování, že se chová, jako kdyby navždy zamrzl ve vzdorné pubertě. Ale nedosti na tom: režisér svého nanicovatého, místy až bolestínsky směšného hrdinu přiměje, aby se vypravil za oceán za otcem, s nímž se celá desetiletí nestýkal, a jakoby v jeho zastoupení se vypravil hledat nacistického dozorce z vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Jeho otec coby Žid tam skončil a Cheyenne, jenž svůj původ i zvyklosti ve jménu hudebního sebeprosazení odvrhl, začíná tak vlastně pronikat i k vlastním kořenům. A film se dotýká s notnou dávkou relativizace jak otázek původu, tak dávného provinění, které vykrystalizuje do tragikomické trapnosti, která by byla nejspíše zapomenuta, kdyby se neodehrála právě v hrůzném prostředí koncentráku. Sorrentino rozčlenil vyprávěný příběh do dvou nesourodých částí (nebo by také bylo možné tvrdit, že film se rozpadl do dvou nespojitých segmentů): v prvním přibližuje všední Cheyennovy dny kdesi v evropském zázemí, po boku své ženy, jež sice ledasco chápe a s ledasčíms se smířila, ale přesto mu vytrvale boří jeho představy o sobě samém - už třeba jen při sportovních utkáních ve vypuštěném bazénu, kdy mu neomaleně sdělí, že jen občas jej nechá vyhrát. První část filmu tudíž vykazuje seznamovací rozměr, zatímco druhá, zasazená již do amerického prostředí, zachycuje Cheyennovo vytrvalé putování po odlehlém venkově, sbírání nepatrných stop, které by jej dovedly k cíli. Velkou výhrou se ukázalo obsazení Seana Penna do role ústřední postavy. Zcela úchvatně vklouzl do kůže svého hrdiny, s jeho maskou jako by přijal i jeho chování. Všimneme si takové drobnosti, jako je téměř bezmyšlenkovité odfoukávání pramínku vlasů, který ustavičně spadává do obličeje. Zaujme jakoby přiškrcená, ztichlá, monotónní mluva, místy dětinská umanutost, provázená bezvýhradnou věrností vyznávaným zásadám. Postřehneme i závan ješitnosti, když s neskrývaným uspokojením udělí hloučku diskutujících žen radu, jak si správně namalovat rty. A také si je vědom, že si vydělal tolik peněz, že až do konce života nemusí nic dělat... Ale při "zámořském turné" také uzříme, s jakou neomalenou vytrvalostí se vnucuje do přízně osobám, u nichž předpokládá znalost sháněných informací, ale přitom bez sebemenšího zaváhání odmítne nabídku milostných her s tím, že je přece ženatý. Ustavičně si uvědomujeme jeho osobnostní výlučnost, která se vymyká ustáleným představám o namyšleném muzikantovi, jakkoli už dávno zašlé (ale přesto setrvávajícím v paměti, jak občas vyjde najevo). Penn postihl, jak Cheyenne postupně podléhá loveckému pudu, jak nenápadně kontaktuje pachatelovy příbuzné (kteří o něm mnohdy už dávno nemají žádné zprávy), aniž by jej ovládla zaslepená pomstychtivost. Avšak tváří v tvář vetchému, svraštělému starci přece jen selhává prvotní odhodlání. Právě v okamžicích pátrání, kdy do popředí vystoupí leckdy dusné prostředí zapadlých amerických městeček, prašné i mrazivé lokality, které nevtíravě zachytil kameraman Luca Bigazzi, příběh asi nejsilněji oslovuje. Možná přitom vytanou na mysli podobně "putovní" snímky Wima Wenderse. Paolo Sorrentino ovšem nemá potřebu jednotlivé motivické linie vyostřovat a vést do nesmiřitelného střetu, naopak upřednostňuje náznak jakéhosi elegického smíření s osudem, díky němuž i Cheyenne snad dospěl, jak nasvědčuje závěr, kdy jej poprvé spatříme takříkajíc v civilu. Avšak na druhé straně zůstává příběh zbytečně na povrchu, neboť přes fascinující zevnějšek nepostihuje někdejší muzikantské rebely v plném rozsahu - jejich odkaz ve výhradně doprovodné rovině připomínají písničky například od Davida Byrna, Iggyho Popa nebo skupiny The Pieces of Shit, které v hojném množství znějí, a připočíst lze rovněž Cheyennovo nalíčení zjevně používané jako maska, pod níž skrývá sebe sama. Vlastně jen mimoděk padne zmínka o tom, že i Cheyenne se musí vyrovnávat s tíživou vinou, kvůli níž skoncoval s uměleckou dráhou. Ale i generační vztahy, i stíhání válečných zločinců se ocitají v pozici pouhé nezávazné kulisy, na jejímž pozadí probíhá Cheyennovo sebeuvědomění, proces opožděného dospění. Domnívám se, že se snímek Tady to musí být se svým přitažlivým, uhrančivým designem řadí mezi typické festivalové produkty, s nimiž nejlépe souzní právě tamní, mnohdy i snobské obecenstvo.

Český trailer filmu Tady to musí být