Recenze: Válečný kůň

Film, kamera, výprava, hudba, zvuk, zvukové efekty - přesně takových oscarových nominací se dočkal nový počin legendárního Stevena Spielberga Válečný kůň. Minimálně hlavní kategorie se však zdá jen a jen úlitbou slavnému jménu, neboť v loňském roce vzniklo mnoho lepších snímků, které by si zasloužily být ve finálové devítce více. Spielberg se tu pustil na dost tenký led a předestřu, že Válečný kůň patří podle mě k tomu vůbec nejhoršímu, co kdy pod jeho vedením vzniklo. Už samotný příběh je dost diskutabilní. Z názvu se dá odvodit, že v jeho středu stojí kůň, kterého si na začátku koupí krachující statkář Ted Narracott za přemrštěně vysokou cenu, protože mu okamžitě padl do oka a musí ho mít. Problém je v tom, že pro jeho účely jde o příliš velký luxus a Joey, jak zvíře pojmenuje farmářův syn Albert, je vhodný na rekreační ježdění spíše než na polní práce. Rodina se přesto nevzdá a pokouší se všem ukázat, že se z těžké finanční situace díky novému přírůstku dostane. To se ale nepodaří a Ted musí nakonec nádherného plnokrevníka prodat armádě, jež zrovna potřebuje všechny dostupné prostředky, protože vypukla první světová válka. Albertovi se pochopitelně tento krok nelíbí a vydává se za svým milovaným miláčkem až do srdce samotného válečného pekla. To, co mi na filmu vadilo nejvíce, nebylo ani tak to, že jde o jeden velký kýč (na to jsme ostatně z některých předchozích režisérových děl zvyklí), ale způsob, jakým ho podává. Spielberg, jako by ztratil veškeré schopnosti a cit pro vyprávění a běžného diváka (tj. všechny ty, kteří doma nemají ustájených několik koní), umoří už během první hodiny celkově dvouapůlhodinového představení. Ta se opravdu táhne takovým způsobem, že je to zarážející. Neděje se v ní takřka nic a všemu pak nasazuje korunu asi půlhodinová (!) scéna, v níž Albert přesvědčuje Joeyho, aby začal orat pole. Tu plně ocení jen opravdoví fanoušci koní. Vztah, který se tu tvůrce snaží během tak dlouhé doby budovat, by se dal zachytit i během mnohem kratšího úseku a sám režisér to umí, což už nespočetněkrát dokázal. Jakmile se přesuneme na bojiště, je to trochu jiná záležitost. O tom, že dvojnásobný držitel Oscara za režii davové a bojové scény umí, nemůže nikdo ani v nejmenším pochybovat a tady to dokazuje stejně tak. Je jich tu ale bohužel málo, a ač jsou perfektně zvládnuté, nemají moc šancí diváka zcela uspokojit. Potenciál jízdních bitev se dal určitě využít více. K celkovému rozpačitému dojmu přispívá i trochu nešťastné řešení sledovat válku z pohledu koně. Logicky tak dochází k tomu, že postavy, které se zde objeví, jsou víceméně epizodní a neposkytují prostor k tomu, si k nim vytvořit nějaký vztah. Je to zkrátka tak, že všechny osoby se objeví jen ve chvíli, kdy se jejich životy propojí se zvířetem. Poté, co o něj nějakým způsobem přijdou, se tu dále nevyskytují a zmizejí. Totéž je vlastně případ farmářova syna Alberta, který po hodinové expozici vyklidí pozice, aby se zničehonic zjevil na závěrečnou čtvrtinu snímku. Toto možná projde v divadle (snímek vychází z divadelní předlohy), ve filmu už je to ale horší a osobně mě to hodně rušilo. Ruku v ruce s tím jdou pochopitelně i herecké výkony. Neobjevuje se tu žádná velká hvězda a nejznámějším jménem je zřejmě Emily Watson v roli Albertovy matky, seriáloví konzumenti pak určitě poznají televizního Sherlocka Benedicta Cumberbatche, což ale vlastně vůbec nevadí. Pro všechny totiž platí, že mají málo prostoru, tudíž nemohou předvést nějakou extra zapamatovatelnou kreaci. Nemile ovšem překvapí, jak nevýrazný a v podstatě špatný je Jeremy Irvine v "titulní" roli Alberta. Jeho výkon spočívá jen v tom, se neustále divit a být až infantilně nadšený. Dojde tak i na režisérův trademark v podobě vytřeštěných očí, kterých si tu užijeme dost a dost. Stejně tak není Válečný kůň klasické válečné drama. S ne až tak velkou nadsázkou se dá zařadit do kolonky pohádek pro odrostlejší děti, chovatele koní a jejich přátele. O realismu tu nemůže být moc řeč, neboť je silně nepravděpodobné, že hlavní zvířecí hrdina by přežil to vše, co prožívá, a že by se vůbec na zmatených bojištích podařilo jeho původnímu majiteli se s ním setkat a poznat ho mezi dalšími tisícovkami podobných živočichů. Navíc i scéna, kdy americký a německý voják vyprošťují zraněné a bolestivě zaklíněné zvíře z ostnatého drátu, působí spíše jako z dobré parodie než ze seriózně míněného dramatu. A to rozhodně není dobře. Obloukem se vrátím k oscarovým nominacím zmiňovaným v úvodu. Technické kategorie jsou naprosto v pořádku, protože kamera takřka dvorního režisérova kameramana Janusze Kamińského je úchvatná a mnohdy nabídne invenční a neobvyklý záběr a krásně vykresluje veškeré využité lokace. Jen díky ní nepůsobí těžce kýčovitý úplný závěr filmu, který má být zřejmě poctou starým westernům, tak samoúčelně. Taktéž výprava je skvostná a bezchybná a i ten nejposlednější komparzista má dobový kostým, aby vše vypadalo, jak má. Hudba Johna Williamse sice není nikterak výrazná, ale celkovou atmosféru dotváří a k tomuto typu filmu se bezvadně hodí.

Český trailer filmu Válečný kůň Existují i tací jedinci, kteří na největší české filmové databázi řadí Válečného koně do kolonky odpad. Z mého hlediska jde spíše o pózu než o racionálně podložené hodnocení. Řemeslně je tu vše na velmi vysoké úrovni a je tu několik scén, které ukazují, že Spielberg pořád umí. Bohužel je tu ale více momentů, kdy nezaujatý divák kroutí hlavou a nevěří svým očím. Příběh tu nefunguje skoro vůbec a stopadesátiminutová stopáž je smrtící. A i když se musí nechat, že někdy tu koně předvádějí neuvěřitelné kousky a asi to všechny muselo stát hodně síly a času, než je k tomu přiměli a dokázali vše natočit, rozpačitý dojem to už nenapraví. Jak už jsem psal na začátku, jde podle mého o jeden z nejhorších filmů možná nejslavnějšího filmaře na světě. A vězte, že je mi to líto. P. S.: Chováte-li koně a jsou pro vás více než jen zvířata, přidejte si k celkovému hodnocení v klidu tři body navíc.