V posledních letech se vynořila řada filmů (Svědomí Denisy Klánové, Bastardi), které upozorňovaly na to, že někteří mladiství zločinci - a zvláště ti mimo dosah zákona, protože jim ještě není patnáct let - si osvojili mimořádnou bezohlednost i brutalitu a jsou schopni i zavraždit. A nemusejí pocházet z prostředí eufemisticky řečeno nepřizpůsobivého ani se potýkat s nějakou psychickou vyšinutostí: thriller Vendeta, natočený debutujícím režisérem Miroslavem Ondrušem, jim přisuzuje naprosto spořádané rodinné zázemí. Jejich jedinou vadou je citová deprivace (mám-li použít termín MUDr. Františka Koukolíka), zcela v nich vyhasl soucit i pocit viny. Čtrnáctiletému školákovi se podařilo stejně starou dívku (ztělesnila ji Lucie Šteflová, zrající v nadějnou herečku) vylákat do odlehlých zdevastovaných budov s tím, že si spolu s dalšími dvěma kamarády "užije" - a vědomě spoléhali na svou nepostižitelnost. Jenže děvče nebylo povolné podle jejich představ, a incident dospěl k tragickému rozuzlení. Spatříme ovšem jen úvodní výjevy předcházející sexuálnímu útoku; o tom, co následovalo, vypovídá toliko magnetofonový záznam výslechů... Režisér (jenž si napsal i scénář), jakkoli "dětem" poskytuje velký prostor, se vlastně jimi podrobněji nezabývá, pomíjí kořeny a bližší rozkrytí jejich hrůzného činu. Líčí je v dosti schematickém rozvržení (najmě v případě obtloustlého jelimánka) a ve zjednodušujících vztahových konturách, ať již přibližuje jejich nejprve verbální vybuzení k násilí nebo tlak stádního jednání, kdy ani váhající chlapec již nedokáže uniknout z doléhajícího sevření společně prováděného zločinu. Větší, z dramatického hlediska zásadní prostor je věnován postavě dívčina otce (Ondřej Vetchý), jenž poté, co vyslechne verdikt, že dosud bezproblémoví pachatelé zřejmě uniknou i polepšovně, aby prý se jim nekomplikovala budoucnost (!), rozhodne se vzít spravedlnost do vlastních rukou. Pro začátek souhlasí se čtyřmi miliony korun, které úplatní poldové žádají za jejich vydání... Takto vystavěných příběhů, často přímočaře rozehrávaných, vzniklo mnoho, mnohé dobrodružné filmy obsahují v menší či větší míře prvek pomsty. Ondruš však chce přiblížit rozpoložení člověka bytostně vzdáleného jakýmkoli násilnostem, jenž musí překonat mohutné zábrany ve svém nitru, než takříkajíc zapře sám sebe a rozhodne se jednat. A ani tehdy nezvládá vypjatou situaci bez problémů, potřísněn krví se dokonce hroutí, postižen krátkodobou ztrátou paměti. V takovém stavu jen nalezne nic netušící lesník (Oldřich Kaiser), zprvu jej považující za oběť přepadení. Ondrušovi lze zazlívat, že ponejvíce postihuje vnější příznaky zachycovaných událostí, že se toliko z vnějšku a často toporně soustředí na jednající figury, aniž by výrazněji rozkryl třeba rodinné zázemí ať již mladistvých pachatelů nebo samotného mstitele, jenž vyhlíží, jako kdyby žil zcela sám jen s dcerou, nezazní jediná zmínka o její matce. Z toho důvodu zůstává i herecké ztvárnění na úrovni vnějškové expresivní kresby, které schází jemnější postižení motivační spleti. Platí to nejen na mladistvé pachatele a uplacené poldy, ale zejména na Vetchého otce, ovládaného zaslepeným odhodláním za jakoukoli cenu uskutečnit zamýšlené úmysly, drtícího svůj bol mezi zuby, odmítaje byť jen připustit lesníkův argument, že žádnou odvetou již nic nenapraví. Věrohodněji vychází Kaiserův lesník coby kulhající zestárlý muž, ocitnuvší se na složité mravní křižovatce, sám ohrožen a zvažující, zda se pod nátlakem podřídí - a jeho osud se mstícímu otci stává varovným mementem. Thrillerový rozměr umocňuje vizuální pojednání, v němž kameraman Martin Štrba zdůrazňuje skrze syrovost přírodního rámce ponuré lidské počínání. Režisérovo obeznámení se současnými vypravěčskými trendy prokazuje zasazení příběhu do zavlhlé lesní scenerie, bývalého vojenského prostoru, dosud liduprázdného. Vpíjí se tak do divákova vnímání stejně intenzivně jako vzbuzuje napětí dobře natočenou, inscenačně nepřemrštěnou automobilovou honičkou nebo zoufalým prcháním jednoho z delikventů s rukama spoutanýma za zády.

Český trailer filmu Vendeta Vendeta je prvotina zvládnutá režijně na pozoruhodné úrovni, i hudební složka (Petr Ostrouchov), pracující dokonce s Mozartovým Requiem, se díky své kovové řinčivosti zadírá do povědomí. Vady jsou na vrub především scenáristického rozkresu. Ukazuje se, že Ondrušovy schopnosti literární nedosahují výše těch režijních, že by možná k sobě potřeboval nějakou spřízněnou duši, která by příběhu vtiskla větší plasticitu.