Hudba k filmu Alois Nebel je společným dílem Jaromíra "99" Švejdíka, Petra "taky z Priessnitz" Kružíka, Jana P. Muchowa a Dušana Neuwertha. A na albu kromě kapel Priessnitz a Umakart uslyšíte i Marii Rottrovou, Václava Neckáře nebo Vaška Koubka.
V úvodním tracku Les nezaměnitelný hlas Miroslava Krobota pouze přeříkává vlakové zastávky, ale díky jeho intonaci a minimalistickému a zároveň dramatickému hudebnímu podbarvení jde bezpochyby o nejnapínavější recitaci jízdního řádu, jakou jste kdy slyšeli. Od první skladby se následující Nebelův pokoj zvukově nijak zvlášť neliší.
Ve třetích Jízdních řádech se již dočkáme zřetelnějšího zvuku. Vytrvalé podprahově znějící zvonění vás rozechvěje, industriální ruchy se zarývají hluboko pod kůži, chvílemi máte pocit, že na vás odněkud vyskočí Blixa Bargeld a křísne traverzou o lustr v pokoji, aby skladbu dotáhl k dokonalosti. Ve čtvrté Se neumíte zeptat se dočkáme opět hlasu Miroslava Krobota, ale také prvních konzistentnějších tónů a závanu melodie. Na Jeseničák
v páté skladbě se snáší déšť, stejně těžký a hutný jako muzika, kterou track rezonuje.
Stínohry otevírá klavír, ke kterému se v líném, přemýšlivém, melancholickém tempu přidává hlas Marie Rottrové. Hlas, který nestárne. Po rozvláčném baladickém začátku, ve kterém hrdinka "zapomněla, kam by jela", se do skladby vkrádá "moderna" v podobě místy až popovějšího rytmu, ale i v textu se setkáváme s moderním motivem kamer a monitorů. Žádná Láska, která voní deštěm.
Rottrová tentokrát na bezmála šest minut trvající cestě, která tepe monotónním duněním kolejí, tupým osamělým rytmem dnešní uspěchané, anonymní doby, provází nás i hrdinku skladby na konečnou do "města bez neonů". A v refrénu máme i my šanci zahlédnout "ve stínohrách zrychlených mraků křídla tažných ptáků". Jednoduchá, dobře podaná, subtilní nenápadná balada...
..."Nebel. Alois Nebel," představuje se nám hezky po bondovsku ve skladbě Holoubci hlavní hrdina. Vychutnáme si několik křehkých hudebních vteřin, než nás charakteristické pískání uvede do pilotní Půlnoční...
Co říci ke skladbě, která již byla přetřásána v tolika médiích, od křesťanských magazínů až po bulvární plátky? Jde skutečně o geniální píseň, nebo je to jen facebooková bublina přifouknutá redaktory internetových týdeníků? A nezačnou nás znovuobjeveným hlasem Václava Neckáře za doprovodu chytlavého rytmu a na dnešní dobu nezvyklého textu strašit předvánoční playlisty všech rozhlasových stanic? Jedno je jisté: skladba se většině posluchačů zaryje do povědomí hned při prvním poslechu.
Nádražní litanie k Božímu Beránkovi nevyvolává rozpaky ani pocit trapnosti, zmínka o ukřižovaném Ježíši nepůsobí jak pěst na oko (lépe řečeno na ucho). "Aleluja" zde zní přirozeně, čistě, pokorně a jemně, přesto mu neschází síla, která slabším povahám dokáže vehnat slzy do očí. Cohenovské "Hallelluja" zůstane nepřekonáno, Neckářova umakartová Půlnoční by ale rozhodně také neměla zapadnout. Nezbývá než doufat, že ji budou rádia dávkovat po malých kapkách...
Během následující půlminuty se dozvíte, jaký je rozdíl mezi Brejlovcem a Bardottkou. Pokud vás tato naučná mluvená vsuvka nevyléčí ze sentimentality způsobené Umakartem v předchozí skladbě, stoprocentně vystřízlivíte v další písni s Vaškem Koubkem. Střízlivý ale rozhodně není Ruda, hrdina této hospodské odrhovačky ve valčíkovém rytmu.
Mrazení v zádech vyvolá tlumené, rozechvělé, vyrvalé bzučení ve dvanácté Vraždě, napětí nepostrádá ani následující Němý. Předposlední Pomsta výhružně hučí a zurčí bizarními ruchy, a celé album uzavírá závěrečná Mimosezóna, která krásně, melancholicky a výstižně shrnuje atmosféru zimy. Zimy nemalebné, neladovské, která vám zaleze pod kůži a rozechvěje vás zevnitř. Takové zimy, kdy nechápete, proč lidem příroda nenadělila schopnost zimního spánku.
Z Mimosezóny mrazí, kvílí v ní vichřice a zároveň v ní nechybí ujištění, že i taková zima jednou skončí a zase přijde jaro... Poklidná kytarová melodie, příjemný rytmus, příjemný hlasový projev... a nenápadný odkaz na "Košilelu" Christiana Morgensterna (potažmo české Stromboli) jako příjemná třešinka na dortu.
Soundtrack k Aloisi Nebelovi kombinuje zvuk kytar, piána, basy i elektroniky, který se zde střídá s industriálně znějícími ruchy a efekty. Čistě instrumentální skladby občas protne hlas hlavního hrdiny nebo písně Marie Rottrové či Václava Neckáře. Krásně český, nadprůměrný, skromný, nepřeplácaný soundtrack. Minimalistický i bohatý, syrový i hladící po duši, vystihující náladu i tematiku filmu. Poslechněte si ho. Alespoň jednou... dvakrát... třikrát...
Marie Rottrová a Umakart - Stínohry z alba Alois Nebel - soundtrack
